pondělí 11. prosince 2017

Tři ostrovy



Letošek mě zavál postupně na tři ostrovy a protože lízt se dá všude tak tu je malý lezecký report:

Zastávka první Tenerife
Na Tenerife dá dostat akorát letadlem a na místě pak půjčit auto. Nejlepší sou Cicar, největší čaráci sou pak u Goldcaru (= Goldcar never more). Spaní a šopování no problem, jídlo super, moře teplý furt. Orientace je snadná – sever = velký klify s plážema, nicmoc lezení po vápně a zologická s velrybou; západ = písečný pláže s velkejma hotelama a vyprasenejma německejma důchodcema, Východ = neskutečná divočina Tanagana, džungle a kulervoucí romantycký útesy. Hlavní lezení je na jihu (Arico, El Río a Guaría), materiálem tu je ňákaj sopečnej tuf (leze se po tom pěkně). Centrum je super sopka, kde se dá lízt na třítisícovku, lízt v Caprichu nebo se jenom tak kochat fantastickou krajinou
Lezení v Caprrichos
Logika je pak jasná: na jihu se leze a vegetí, na severu, na východě a v centru se vejletí. Celej ostrov je super, koupat se dá celoročně, lezecký cajky koupíte v Aricu.
Bédova lezecká poznámka: Nejlepší jednoznačně Caprrichos (už za tu krajinu kolem) a Arico - i když tady co oblast to názor. Arico je krátký a úderný, kde se leze od prvního metru až nahoru. Guaría mi přislo zbytečně moc vomáčky (když je na třicetimetrovym 6a+ jeden flek cca za 6a+ a zbytek tak za 3) a El Río se mi prostě nelíbilo.
Super hory na Tenerife


Zastávka číslo dvě Korsika
Na cestu na Korsiku máte dvě možnosti buď vlastním vozem a trajektem, nebo letadlem a pujčenym vozem, co je ekonomičtejší asi nechám na vašem posouzení. Šopování tu je normální francouzský – sem tam ňákej Garfield. Lezecký šopy sou v Bastii a v Corte (a možná i jinde), to se hodí když si vezmete jenom jednu lezečku a když si chcete koupit průvodce. Průvodci sou dva: jeden čistě skalkařskej a druhej na multypiče. Skal sou tu mrtě tak si to chce jenom vybrat. My byli v Caporalinu (docela gut, ale kvůli vápnu jezdim raději do Provence) a v Bocognano (not so bad...) a nejlepší sou samozřejmě žulový bomby v údolí La Restonica a v okolí sedla Col de Bavella. Moře je furt studený takže pokud se chcete i rachtat tak jedině v největších letních vedrech, což zase může bejt na pikaču na lezení, ale Bavella a Restonica je naštěstí dost vysoko, takže pohoda. Jezdit na jaře je úplná debilita, páč v horách je sníh a kosa. Na restdeje se hodí kromě válení se u moře ještě trekování po horách (kdekoliv) a cukrárnách v Bonifaciu. Pro fajnšmekry tu pak je spektakulární výlet na Punta di u Diamante a sľanování vodopádů na kaskádách Polischellu.
Lezení na Col de Bavella

Bédova lezecká poznámka: V průvodci sou tři prdele voblastí, ale většina sou takový lepší či horší Černolice (nemám nic proti Černolicim, naopak to tam mám rád, ale 1000 km bych tam z Prahy nejel...). Takže za lezení stojí: nakýblovat se do Col de Bavella nebo do Restonici a polízt tam co se dá z místních žulovejch krásek.
Col de Bavella


Zastávka číslo tři Jeju

Nutno předeslat, že jsem tu nelezl. Sice tu je pár klifů podobných Polínku, nicméně nezkusil jsem s ohledem na tajfun. Celej ostrov je unesko natural herityč … no nevim, na místní nejvyšší pík Mt. Hallasan sem se teda zase kvuli tajfunu nedostal. Kráter Seongsang a klif Jusangjeolli sou sice pěkný a možná to za tu frontu korejek se selfí tyčema stačí, na druhou stranu levej malíček bych za to nedal. A tak jediná bomba je lávová trubka Manjanggul co fakt stojí za to.


Jeju
Dopravu na místo řeší letadlo, místní pak celkem obstojná síť autobusů i když to chce do ní trochu proniknout (já celej den jezdil na černo, páč moje korejština very bed a řidičova čeština jakbysmet, ale co když jsem ten turista), tágo je levný, půjčovna je drahá. Jídlo korejský všude no problem, divný věci z moře sou super, legendarní black pork si klidně nechám ujít a kimiči taky, pro ortodoxní je pak mekáč v Jeju City.

Bédova lezecká poznámka: Sem bych lízt nejel. 

Turistika po korejsku






úterý 31. října 2017

Utrpení na Wachauergratu

Jelikož jsme se do Wachau chystali už druhý jaro nezbylo než vyrazit v půlce září. Na rozpink jsme si dali tradiční polezeníčkou nad hradem s romantickou kochačkou v Dürnsteinu. No a pak asi jak byla večer kosa jsme v nějaké slabší chvíli dostali nápad vylézt si jednu údajně nejvíc nej vícedýlku Rakouska - Wachauergat. Klasifikačně brnkačka - jedna dýlka za 6-, pár za pět, v průměru asi tak 3+. Tzn. žádnej důvod se stresovat, jedna čokoška na půl, jedna petka s vodou... Za chvíli jsme nahoře.
Klíčové dýlky na Smaragdu

Když se mám i v temném lese náhodně podařilo najít správnej nástup - šutr s minišipkou, vypadalo všechno optimisticky. Obtížnostně se perník láme na věži Smaragd, kde je třeba nezaboudit a hlavně výlízt i tu 6-. Pohoda. (Smaragd nabízí i pěkné směry v sedmém a osmém grádu, které si do budoucna ještě návštěvu vyžádají.)
Hřeben vostrej jak kudla

V dalších dýlkách se ukazuje, že hlavní problém není ta "6-" u klasifikace, ale ta "17" u počtu dýlek. Díky místní hrubý skále, mám prsty prolezený na hadry a nazouvání lezeček obrečím už od osmé délky. Peklo končí až nahoře, naštěstí je tu hospoda (jak jinak) a stíháme ještě rádlo na sestup.
Nezbývá než všem doporučit!



čtvrtek 26. října 2017

Hokejka

  Předpověď počasí všude v okruhu 600 km vypadá dost mizerně a tak pomalu a jistě vykrystalizovává nejlepší varianta: v sobotu večer rychlíkem do Popradu, v neděli ráno lanovkou do Lomnickýho sedla, vylízt Hokejku, seběhnout zpět na Skalnatý a odtud na Zámku. Přechrupnout na Zámce, během pondělních deštíků se romantickou procházkou přesunout na Brnčálu a v úterý se poprat s Červenejma převisama a večer zpátky do Prahy… Tolik smělý plán a teď neméně pestrá realita.

 Neméně pestrá realita narazila už při nákupu jízdenek – postýlky už nejsou tak to budeme muset přepankovat v kupátku. Pank to byl ozajustnej, včetně celou cestu skypující (když je ten net zadarmo…) cikánky, vylitejch juniorů, poblitejch hajzlíků, chodbiček a juniorů. Nástup pod stěnu je naštěstí z jiného ranečku. Sjezdovku z Lomnice na Skalnaté pleso šlapat nechce nikdo. Takže opalovačka a čekání na lanovku. Na Skalnatym dáváme výbornou kávičku. Chodit na Skalnatou chatu se ukazuje jako píčovina, páč chatár je sice rekordman, ale jinak asi dement. Na pohodičku se přesouváme další lanovkou do Lomnickýho sedla. Tady necháváme jeden batoh u lanovkáře a valíme hřebínkem směr Lomničák. První slaňák nacházíme úplně v pohodě, další už vůbec (což vůbec nevadí, protože po prvním sláňu se to dá seběhnout po řetězech.

První dojmy:
- Západní Lomnice je stěna jako prase, obří, čistá a krásná, vůbec se to nedá srovnat s tím co jsem zatím v Tatrách lezl
- Nástup z Lomickýho sedla je super, rychlý, pohodlný, žádný supění hodiny do kopce
- Foto topo, z tatry.nfo.sk je úplně dokonalý, nedá se zabloudit

V celý stěně jsme tři dvojky: jeden tým leze Puklinu v platni, jeden Puškášovu cestu a my jsme v Hokejce sami.

K jednotlivým dýlkám asi toto:
- První a druhá jsou docela svižný trojky, původně jsem si myslel, že to půjde s prstem v nose, nakonec docela dost lezení, kde jsem byl rád, že šlo tak krásně zakládat.

- Třetí dýlku lezeme těžší variantou, ale asi nejmíň hezký lezení v celý cestě. Rozbitá skála, nic hezkýho. Příště raději obejít původním směrem.

- Čtvrtá dýlka „Kříž“ nabízí opět super lezení, tentokráte již v pátém grádu. Zejména milovníci technických ladiček bez rukou to budou milovat, pro nás kluky a holky z Jury nezbylo než zatlačit šišku hodně hlubokou a nějako to vybruslit.
Kříž

- Pátá dýlka nás jasně utvrdila, že zabojovat v Kříži stálo za to. Orgáč nejvyššího kalibru. Super plotna, nohy na tření, madla na ruce. Skoro se musim nutit zastavovat abych občas založil, či cvakl skobu. Ha, útěk nahoru se nevyplatil. Poslední dobrý jištění kdesi daleko, zbývá erární skoba za lupenem. Zkouším zleva, přímo, nakonec i koutem zprava, což vypadá lehčí, vysoko nad skobou zjišťuju, že to lehčí není. Šaškování a zkoušení všech variant nás stojí dost času. Nakonec pustilo přímo přes skobu pár odvážnejma krokama. Ze štandu si měřím převis jako prase nad náma a začínám mít blbej pocit.

Hokejka
- Šestá dýlka se jmenuje „Hokejka“ nevim proč, pokud jí tam někdo vidíte tak mi prosím pošlete obrázek. Převis jako prase je sice psanej jenom za 5, ale to bych nebral moc vážně (to asi u klasifikace všech dýlek, ale možná to jenom na místní žule neumim). Po dlouhym vyklepávání a sondování, to nakonec pustilo čistě útokem na direkt s trochou dynamiky. Haničce se nějak podařilo koutkem s trochu menším úsilím. Zbytek dýlky nad převisem překvapil ještě docela přísnym, ale nádhernym lezením po malejch.

- Sedmá dýlka byla divná plotna vedle spáry. Moc se mi to nelíbilo, ale asi jsem to dobře netrefil.

- Od sedmý dýlky to je už docela zavlhlý, až mokrý. Osmá začíná dost hnusnym mokrym koutem, ze kterýho jsem vylezl špinavej jak prase. Následující převislý bříško nás bohužel připravilo o čistej přelez, háknout to šlo dobře… No třeba někdy příště.

- Devátá dýlka je už jenom doražením celého výstupu, divný komínospáry, kde sice nevíme jestli zleva nebo kudy, ale nakonec trefíme asi ve správnym pořadí. Dolez na vrchol je už pohodička.

Na vrcholu kávička v putyce (náš zatím nezměněný rituál – hospoda na vrcholu). A s posledním světlem sestupujeme hřebenem na Lomnické sedlo. Na Skalnatý to je sice co by kamenem dohodil, ale cesta se furt brutálně klikatí, takže to je takovej pochod smrti. Pokračujeme za tmy na Zámku, i když nás místní expert přesvědčuje, že nás určo sežere medvěd.




Epilog


Další den se i přes únavu materiálu přesouváme na Brnčálu. Na Červené převisy nebyla ani síla ani morál. Tak si alespoň Hanička dohání tahací deficit z Hokejky v Cestě pres knihu.

neděle 27. srpna 2017

Ptáci I. - Jihoafrická republika


Dudkovec stromový (Phoeniculus purpureus)

Ibis hagedaš (Bostrychia hagedash)

Majna obecná (Acridotheres tristis)

Rybařík jižní (Ceryle rudis)

Spárák šedý (
Corythaixoides concolor)


středa 23. srpna 2017

Poznámky z tréninkového deníčku

- na všechno je dneska applikace do mobilu! Jelikož mám slabý břicho tak doporučuju tohle (link zde)

- po dlouhý době se mi podařilo překonat konečně level Princess Fiona na visící aplikaci (taky doporučuju) - Beasmaker 1000 PRO (link zde)


- je to v nohách! rozdíl mezi 5.10 (vod tý doby co to má Addidas šli s kvalitou dost do kopru)... a Miurou je kurva velikej, na to jsem samozřejmě až po dost dlouhý době ;)

- na Kapucínkách se po letech (co jsem tam nebyl) podařil Souboj Titánů (sice 7- ale to není o číslech). Jo a dá se to vylíz i když vysíte Princeznu Fionu....

středa 26. července 2017

Deníček z Korsiky


... aneb chtěli jste to - máte to mít!

Housenky - to nechceš!
28.4.  Na pražském okruhu se mi vysírá auto, měníme vozy, Míra ztrácí lezečky

29.4. Na trajektu si spálim držku,  Evču v noci pokouše liška do hlavy

30.4. Míra s Evčou jsou v nemocnici, my lezeme v Capuralinu

1.5. Evča letí do Prahy na očkování, Míra si kupuje lezečky, drsňáckej výlet do Restonici - místama chybí silnice, všude jsou jedovatý housenky, nahoře sníh a laviny přes cestu (=tu parádní vícedýlku nad jezerem si nedáme...)


Lezení na Bavelle - to chceš!
2.5. lezeme v Bocognanu, nejdří v sektoru, kde Míra a spol. loni strávili tři dny a kterej stojí za hovno, na vecer naštěstí nacházíme vedlejší sektor, kterej je úplně super

3.5. nákup, výlet k moři, přesun na Col de Bavella

4.5. lezení na Bavelle - mega super

5.5. multypič na Bavelle - divný, nepříjemný, blééé

6.5. výlet do Bonifacia

7.5. lezení na Bavelle, v noci vychřice - roztrhanej stan

další dny - návrat domu

úterý 25. července 2017

Jizerky pro drsňáky II. (nalezeno v archívu)

6. října 2008 v 23:46

Dneska se podíváme na to jak si v Jizerkách též dobře zalozit... Berte to jako návod pro ty z vás co tu jeste nebyli...


Jako výchozí bod nám bude sloužit nalejvárna u Kozy v Oldřichovském sedle. Ideální je dorazit už v pátek večer a u Kozy si doplnit kapínek morál. V sobotu ráno pak vyrazíme směrem Stržový vrch, Kopřivník. Po chvilce chůze nás hned po pravé ruce zaujme charakteristická věž Sněhulák, tady zbystříme páč dál už začíná lezení. Pokud si chcete mermomocí vylízt něco na Sněhuláka, tak můžete, jistit se to nedá, ale slaňák tam je. Kousek dál po cestě je další nápadná věž Gorila. Tady už se zastavíme. Na Gorilu vedou dvě krásné spárky, Východní spára III-IV je lehoučká spárka akorát na žábu, Mikrospára IV je kraťoučká žábovačka, poněkud dosti převislá, ale s rukavicema žádnej problém. Bez rukavic si asi nechutně sedřete pazoury, ale to asi ve všech spárách v Jizerkách. Tady se lehce rozfuníme a valíme dál. V okamžiku, kdy se cesta začne stáčet doleva, pokračujeme pořád rovně, pokolena v dubovém listí až k Piku 60. výročí VŘSR. Výzva k exilu III je lehoučká pohodová spárka plná listí, vedlejší Rudí komisaři IV jsou už kapínek těžší. Není tady žádnej slaňák tak bacha. Vrátíme se na cestu a po ní to dovalíme až k výrazné věžičce Oldříšek. Napohodu si dáme cestu s nepochopitelným názvem Sokolík III, opět krátká lehká spárka na žábu. Po tomto výstupu začínate už cítit, že je třeba kapínek přitvrdit. Obejdeme Oldříška a mrkneme se na jeho Západní stěnu V-VI, už začátek není žádná prdel, ale jakmile stojíte na bříšku (nikoliv na vašem) máte jakžtakž vyhráno, páč tu jde tutovej vklíněnec. Což zlepší váš špatný duševní stav s mizernnym jištěním při překonávání bříška. Pár kroků na sokola a máte další problém. Buď ste dlouhán a problém se cvakáním neřešíte, nebo máte předloktí a nervy z oceli a cvakáte z těch mrdek kolem kruhu. My ostatní si buť rozerveme pazoury a cvakneme né příliž esteticky ze sokolíka, nebo máme koule a cvakáme až u pasu. Z kroužkem u kotníku, zjišťujem, že nejtěžší flek nás teprve čeká... většinou tam pravezujeme doleva a doprava tak dlouho až nahmátnem pravou hranu. Po tomle zážitku si již dopřejeme jenom něco lehkého na dolezení. Ideální trénink jizerských ploten je v Severní plotně IV na Skalní bránu. Začátek je pravda trochu převislej, ale pak už to je rajbuňk jedna báseň. No myslim, že by to pro dnešek mohlo stačit a tak vzhůru ke Kozovi doplnit morál a dát si kuře.

Dneska je na čase konečně dát ňáký prásky. Začneme na Sviním kameni Bukovou cestou V. Nesmíte se nechat odradit tim jak to vypadá a už vůbec tím co píšou v průvodci, tím myslím zejména "sokolíkem přes převis" a "traverz v rukách". Jelikož nahoře není slaňák, běžte se nejdřív mrknout kudy vede normálka, ať pak nebloudíte. Překvapivě nejhorší je vyvalit se na plotýnku co je pod kruhem (tzn. hned nad zemí). Od kruhu to jde docela rozumně pomocí sokolíka až na balkónek a dál po madlech do díry. Tady jde tutová hrotovka a s ohledem na to kolik jste tam nacpali jištějní je dobrý tady zaštandovat. Nebojte hrot to je jako prase. Po tom co se tu mačkáte už oba dva, nezbývá než se vydat do "traverzu v rukách" nebudu nic prozrazovat, ale je to pohoda věřte mi. Když už jsme tady tak si dáme i krásnou Jižní stěnu VI na Netopýří věžičku. Začátek je dost velká gymnastika, ale dá se to vybojovat, dokonce i docela slušně zajistit. Tak to tady je všechno a místo odpočinku se zatím přesuneme kolem Haussmanky, či přímo lesem pod nejkrásnější věž Jizerských hor, pod Zvon. Pokud Vám během přesun padne do oka věžička Jizerský kostelík, dám Vám radu: vyprdněte se na to. Takže Zvon, sem si dopřejeme parádní Severní cestu V. Nástup sokolíkem nás trochu protáhne, což se hodí, páč cvakání prvního nás protáhne o něco víc. Ale není to nic vypečenýho, narozdíl od jemného traverzu co nás čeká od kruhu. Na konci traverzu je třeba zatlačit šišku a dát ty dva kroky na plotnu. Odtud se pak dá ke druhému kruhu dojet na kole. Nejtěžší krok je dostat se správně do díry, pak už jenom travez vleže (asi nejtežší část výstupu) a pohodovou stěnkou na vrchol. Po krátké kochačce si půjdeme vyzkoušet, jak jsme se včera naučili rajbásky do cesty Skal a stepí divočinou V-VI na Homoli, čož je taková asfaltka trochu do kopce. Komu se to zdálo málo má vedle za rohem cestu Ťuhýk skalní VIb. Stejná asfaltka akorát s trochu míň příznivým sklonem. Tak a ted už jenom něco jako onu pověstnou tečku. Tu najdeme na Viničné plotně a jmenuje se Kauschkův odkaz VI. Začneme v levé části mělkou spárkou až na její konec. Tady je dobrý poštelovat nějaký to betelný jíšťo. Sic! nezacpěte si konec spárky frendíkama jelikož ho budete ještě zhusta potřebovat. Tam kde končí spárka začíná jemná polička na nohy. Ovšem jak tam ty nohy dostat to je to o co tu běží... Ale dá se. Pár baletních krůčku a máte kruh. Pokud to dále dovolí adrenalínem zahnědlé trenky můžete se začít prát s bouldrem nad kruhem. Je to jasně nejtěžší flek v celý cestě, ale je nad kruhem. Jakmile chytíte spáru máte posekáno a v pohodě už vyvalíte až na vrchol. Tak to je pro dnešek všechno, a zase někdy v Jizerkách.