Po pestrých
zážitcích, kdy jsem byl loni s Renčou v Příhrazech (o tom snad
někdy jindy), jsem se pevně rozhodl jet taky někam s Oskarem. A
než jsem stihnul něco ukout, ukulo se samo a výsledkem pitky na
oslavu Oskyho kulatin bylo tedy nejen čestné členství v AKA pro
slečnu Ewe (více zde), ale i plán březnového výpadu do Tater. Na březnový
výpad do Tater se všichni nakonec skoro vypíchali, takže slupinka
posledních mohykánů ve složení: oslavenec Oskar, Pepa, Mára a
já mohla vesele vyrazit směr poslední volný fleky na Brnčále.
Nutno poznamenat, že poslední fleky vydyndal Osky na chatárce s
příslibem, že jí pujčí Bédu, se kterym si může dělat co
chce...Hmm, vlk taky sliboval.
Cesta probíhala
standartně (Mára už na místě, lehká pitka ve vlaku, opilecké
balení slečny průvodčí,..) až do Popradu, kde nás slečna
průvodčí vzbudila hysterickým křikem s lehce přeskakujícím
hlasem „Sme v Popradu!“ Během čtyř minut jsme stihli: zeptat
se kde jsou slíbené kroasanty a oříškové kapučíno k snídani,
vstát, vyložit z vlaku na perón sebe, naše batohy i Oskara v
trenýrkách, poslat výpravčího z Prdele do popradu (teda
obráceně: výpravčího z Popradu do prdele) a pro sichr se ještě
přeptat na kroasanty a oříškové kapučíno.
Absence sněhu v
údolí znamená pakárnu s lyžema na zádech z Lomnice až na
křižovatku pod Šalvějákem. Odtud naštěstí v poklidu na
pásikoch až na Brnčálu. Počas nic moc, ale čas nám přeje a
tak se jdeme ještě seznámit s podmínkou a rozhejbat do Ovčí
stezky. Mára s Oskym dostanou cestou pod stěnu pojeb od volakého
inštruktora, že „neskoro, čoskoro na túru!!“. Klucí valej
Ovčí stezku podle topa. My s Pepíkem lezeme první dýlku přímo
Konzertem. Pohodiča na chatě jsme ještě před večeří.
Něděle je ve
znamení hlavních krutejch přelezů. My jdeme do super ledovýho
kouta Poludňajší kľud (klasa 6- letních, zimních jak kdy). Osky
s Márou se jdou pochlapit do Szczepanského (IV) též v severce
Kežmaráku. Posvačíme pod šutrem, a podle plánu: Béda tahá
dýlky, Pepa tahá báglse svačinou valíme první dýlku. Je to
sice trivka, ale dlouhá a není kde zaštandovat a tak vysílám od
mizernýho šutru Pepíka rovnou dál, ať to cukne ke skále, kde
bude začínat následující podujatie. Pepík štandovat moc neumí,
dává mizernýho čoka za mizernej šutr a ještě ho zatěžuje v
blbym směru, což sichruje motykou píchlou do hroudy sněhu. Po tom
co jsem to rozdejchal, zatlačil šišku otřel studenej pot na čele
a polknul knedlík v krku jsem se začal opatrně sunout koutkem
výše. Stěnka vlevo nepřipadá v úvahu s ohledem na kvalitu
štandu. Ha, konečně dobrej hex kousek výš. Následuje přijatelná
skoba, tutovej čok a jak lezení houstne i přibejvá i tutovej
frend a erární vklíněnec. Nicméně lezení na prd, žádný
super glazurky jak slibovaly motivační videa, led se dá akorát
tak osekat ze skály, navíc to je celý totálně zakypaný. Výlez
do zasněženýho kouta, už vystavuje poslední stopku, né že by
to úplně nešlo, ale už dvě hoďky to je boj o centimetry a
nejhorší má teprve přijít. Vysypání se do jednoho z vklíněnců
jest asi nejposlednější kapkou. Pytel. Balíme to a jedeme dolu.
Do sprchy a na černej Šariš.
Klukum se to včera
ve Szczsepanském moc líbilo a pějí oslavné ódy. I když je
podezřívám, že to řikaj jenom proto, aby nás do toho taky
vehnali. Takže v tento krásný sluneční den vyrážíme do krásné
stinné severní stěny Kežmaráku, kluci jdou při sichr jenom na
skialpy. První dýlka je pohodovej choďák, skoro se bojim, že to
tak bude pořád (i když někteří si to myslí doteď). Na začátku
druhý dýlky se na nás těší parádní koutek, trochu mi trvá se
v tom srovnat, ale pak to jde úplně krásně. V následujících
třech krátkých délkách se trošku láme perník, lezení není
nejtěžší, ale lavírování na úzké lávce z drnů a sněhů je
nepříjemné. Kompaktní skála nad lávkou je naštěstí
dostatečně oskobována. Že to je nejbrutálnější přez Boceka
víme už dopředu. Oskarem vybájený slez kousek dolu, jde
překvapivě dobře, i když to je pořát takový divný rovnání
se a balancování s dobrejma nohama a rukama na prd. Zato výlez
poslední kousek od Boceka ke štandu stojí za všechny prachy. Kupa
nic moc sněhu si žádá různé bagrovací techniky včetně těch
pokročilejších, na oplátku nenabízí nic, kromě kupy
adrenalinu. Naštěstí mám hnědý útočný trenýrky, tak ani
není poznat jak se bojim. Po pár pokusech hodných amatérského
pyrotechnika dobíjím štand. Fuuuj, zbejvá dorazit asi deset metrů
a pak už nás čekaj pohodový sněhy. Materiálová bilance
vykazuje měnší přebytky, to jak to Pepa po mě poctvivě vybíral,
nu což. Posledních deset metrů je zase zajímavejch, nakonec to
řeším bez motyk za ňáký malý jebky plus frend dopůlky pro
uklidnění. Zbytky po sněhu běžíme v pohodě až na Německej
žebřík. Dolů nám to naštěství včera šlápli kluci tak
po-ho-da. Večer pívo chutná o něco líp. Na to, že to lezecky až
takovej kotel nebyl, tak to byla celkem bitka.
V úterý kype už
vod rána, tak akorát trošku okloveme místní ledíky a sesypeme
do doliny.
