PÁTEK
Je mi blbě a to
celkem dost. Jestli bude teplota tak nikam nejedu. Mám 37,5, tak
odkládám odjezd až na neděli večer.
PONDĚLÍ
Croisant byl hnusnej
a kafe ještě horší, to jsme snad loni ani o moc nepřišli. V
Popradu je tma a zima, nikam se mi nechce maximálně tak kadit.
Cestou na Hrebienok se mi to podařilo. Všude mrtvo, aspoň že už
svítá. Přes les se mi jde dobře, nad lesem už dost blbě. Nad
Bráničkou už vrcholí krizička, ale konečně jsem našel
nezasněženej šutr. Házím lana pod sebe, péřovku na sebe a mám
se dobře, možná že i trochu spim. Chvílema si libuju jakej sem
zkušenej alpinista, že si umim takhle pěkně pobejt na šutru, i
když rezervy ve fyzické kondici mě utvrzují v opaku. Na chatě
klídek a prázdno, projdu se aspoň pod Vesterák mrknout na jeden z
projektů co je v podmínce jenom jednou za mnoho let.
ÚTERÝ
Na vypečenou
taškařici jménem Vesterov štít jsem nakonec zlomil Špejlíka a
tak můžeme vesele vyrazit. Šláplej nástup ze včerejška je
lehce zafoukanej a tak není moc o co stát. Do první dýlky –
ledovýho soplu vysílám zkušeně Špejlu, jak známo já lezu v
ledu úplný prdlačky. Špejlík dal první vejrvtku a nechal se
spustit, že ho prej bolej ruce. S krajním sebezapřením, jedním
odsedem a dvouma skoro-držkama dobíjím první dýlku kolmáče.
Zimní lezení jest debilita a už nikdy to dělat nebudu! Druhá
dýlka vyšla logicky na mě (stejně jako 3., 4. a 5.). Super,
položenej ledovej gajblík nabízí více radosti než adrenalinu a
tak se za chvíli chechtáme na štandu na konci ledu. Zimní lezení
je vlastně super. Parádní krátká stěnka s glazurkama nás
vykopne do ještě parádnějšího gajblíku – tentokrát
mixovýho. Zážitky z klíčových fleků poněkud ovlivňuje fakt,
že nemáme žádný čoky a musíme vystačit se čtyřma frendama a
třema hexama. Naštěstí to zvládám skotským stylem – lízt to
jde dobře, jistit moc ne, tak co. Pátá dýlka je už jenom
završením orgáče s opalovačkou na hřebínku a pohodovým
sestupem do doliny. Miluju výstupy, kde si navrcholu dáte čaj a
čokošku na sluníčku, cajky dáte do báglu ruce do kapes a
odejdete do doliny. A cesta nahoru? Lahoda největšího kalibru.
STŘEDA
S Haničkou máme
rande na Teryně. Z Priečneho sedla ji už vídím v Baranim sedle a
od Terynky už mohu sledovat její ladný sestup: „Á jede po
zadku…. doufám, že se sundala mačky… aha teď se vrací… asi
si to chce sjet ještě jednou… tss požitkářka.“ V reálu to
zas takovej požitek asi nebyl. To, že ve VŠAKu brždění cepínem
neučej jsem se dozvěděl až na Teryně. Počasí parádní,
kochačka parádní. Cestou zpět pod Javorákem potkáváme Michala s
Martinem, co si skialpujou po dolině. „Tady dolu, to je Generál, to
si dejte, taková sjezdovka, nejlepší v Tatrách, to sjedete jak
hovno a pak vyťápnete na pohůdku na chajdu.“ Lakuju kluky, asi
vypadaj moc odpočatě. Kluci vyrážej a my jsme za chvilku na
chatě. Akorát si zouvám mačky, když vyjde chatár: „Ten, vod
vás, má vraj nohu v prdeli, som mu vravil keď si zavolá horsků“.
Což je trochu zarážející přístup. Výhledově doufám, že se
mi ve Velký Studený nikdy nic nestane. Na záchranku vyrážíme
tři, Zip jde na lyžích shora, ja pěšo od chaty přímo dolů a
neznámý slovenský skialpinista někde mezi náma. Michal je přímo
pod chatou, za cvhíli jsme u něj. Vrtuli už má slíbenou, tak mu
jenom pučuju péřovku. O Tatranský horský a o místní letecký
záchrance jsem slyšel dost, a většinou nic dobrýho, tohle byla
druhá akce u který jsem byl a profesionalita a rychlost mě až
zaskočila. Díky chlapi!!
ČTVRTEK
Plán na dnešek je
jasnej jdeme lízt. Brňáci, co to lezli včera slibujou orgáčový
lezení, tak není na co čekat. Nástup je šláplej, takže se
navazujeme až pod prvním klíčovým místem první dýlky za M1.
Takový volámaný, divný, sněhy moc nedržej… Sem docela rád za
to lano. No fuj tak jestli tohle je M1 tak to se někdo posral v
kině. Se máme na co těšit. Druhá dýlka je pantošení ve sněhu až po klíčovej kout. Je to celý v suchu, takže to spíš člověk
leze rukama a nohama se snaží moc si netupit mačky. Lezení pěkný
skála docela pevná. Hanička na druhym dává úplně na pohodu.
Následující dvě dýlky sou pěkně na prd. Nevěřte juniorum z
Brna… Zasněženej suťovej žlab má k pěkným mixu daleko, ale
aspoň to je choďák. Na vrchu Vareškovej strážnice chytáme
ještě poslední sluníčko. Pokračujem již lehce na Slavkovskou
kopu a s trochou ozajustného alpinismu i do dolinky a na večeři.
PÁTEK ATD.
Počasí se kazí,
tak jdeme jenom vyvrcholit na Kopulu. V sobotu pak hurá do Smokovce
do cukrárny. Do Popradu do nemocnice zkontrolovat Michala jestli
nedělá nějaké hlouposti se sestřičkama (a taky mu dát věci, co
mu neseme ze Zbojandy). Do hospy na tříchodovou večeři a vlakem
domu….
