To že začít
schánět ubytko ve čtvrtek v deset večer, když v pátek ve čtyři
ráno chcete jet, je hovadina už víme. Zachraňuje nás až
turistická ubytovna na Štrbskym plese. Honza s Káťou maj větší
kliku (a rezervaci) a bydlej na Popradskym. Rychle se překydnem a
jdeme vyzkoušet nástup po trase Štbský – Popradský pod Tupou,
co nás bude provázet každé ráno. Kolem třetí odpoledne se
zkušeně navzujeme pod Banánem, což je taková místín hitovka co
lezou všichni. Po deseti metrech máme vylezenou a zbývá už jenom
asi třistametrová onanie choďákem na vrchol. Pěkně s čelovkou
dolů na Popradský a pěšo na Štrbský. Člověk by si myslel, že
v nejluxusnějším horskym středisku u našich východních sousedů
(a v době konání Národného majsroustva vo zjazdovom lyžovaňu)
se bude něco dít i po setmnění. Nedějě. Po tom co najdeme
ucházející knajpu nás servírka uzemní, že kafe už nedělá,
páč čoskoro začne diskotéka. Pravda začala. S příchodem
dýdžeje množství osob personálu (bába co vaří halušky,
čučorietka co nosí pivo a dýdžej) překročí množství hostů.
Jelikož se přes diskošku neslyšíme, jdeme spát.
Jdeme do
Supercouloiru! Pravda jenom do toho na Tupou. Pod nástupem potkáváme
Honzu s Káťou, pytlej dolu, Kátě není dobře. Honza mi ještě
slibuje divoký lezení, no uvidíme. První štand je úplně
zbytečná smyčka, takže valíme dál. Trošku bouldruju v prvním
miniprahu, no raději nad ním zaštanduju, ještě nevím jestli při
pravé stěně žlabu nebo při levé… Pokus o dobytí pravé
strany končím propadnutím se do prašákový kaše, naštěstí
díky divokému kraulu končím zpátky uprostřed žlabu a né na
nástupu. Do leva už to je a dva frendíky slibují poklidné
štandování, které Hanička ihned prověří během přelézání
miniprahu. Další lezení začíná pěkně mixově a pokračuje
debilním sněhem zakypanou plotnou, kde je úplný prd, ani sníh tu
nedrží. V počínající panice položim smyčku za tupej hrot,
poprdelim se trochu vejš a v narůstající panice přidám i dvě
nožovky úplně na piču. Lepící se jazyk na parto (už v trochu o
něco větší panice) zachraňuje až dobrá motyka těsně pod
štandem. Tady během dobírání Haničky docela zdomácnim, takže
se už nebojim, jak odsud co nevidět vyletíme. Plotýnka slibuje
výžiné podujatie. Dám dva frendíky, vybouldruju plotnu a už se
vidim v lehkym… Bohužel to tudy do lehkýho nevede. Třeba přímo.
Přímo se mi moc nechce, a taky mi to moc nejde. Dám tři pokusy…
naštěstí v plotýnce jsem zdomácněl tak že jí lezu napohodu
nahoru i dolu. Pytel, seru na to už se moc bojim. Jedno sláňo to
dá až dolu. Jedu na Dülfera, Hanička ztratila kyblík…. Večírek
na Popradskym se trochu protáhnul, ale naštěstí už cestu známe.
Dneska by to už
mělo bejt poklidnější, vstávat se nám moc nechce a vlasně ani
šlapat tu samou štreku na Popradský. Jdeme na Gálfyho pilíř,
kterej na první pohled slibuje samou skálu a to mě moc neláká.
Naštěsí žlab vpravo od pilíře má vyteklou jednu dýlku super
glazurkovýho soplíku, takže hurá! prdíme na Gálfyho a jdem
voklovat glazuky. Lezení parádní, jedna dýlka super mixu.
Normálně to bejvá asi víc vyteklý, ale tohle je právě tak
akurát aby to bylo super, víc ledu už by byla moc velká trivka.
Napojení do Gálfyho je dost pakárna, ale samotnej hřeben je
kráásnej. Jednoduchý lezení, ale zase žádnej nudnej choďák
jak v Banánovi.
