Cesta vlakem do
Popradu byla náročná. Rybníkáři dotáhli ňáký vína.
Nástup na chajdu
zkomplikovala akorát cukrárna v Lomnici a jelikož je letošek
rokem dost pozdních nástupů, tak se kolem čtvrtý navazujeme pod
Ovčí lávkou … pohoda ještě stíháme večeři. Rybníkáři s
náma nejdou – šetřej síly na zejtra. Zejtra je hnusně a jdeme
na akorát ledy. Pozejtří je ještě víc hnusně, tak jdeme akorát
na prochajdu. Kovárna od zážitků ve vlaku už nechlastá.
Popozejtří jedeme domu, ale až večer, a tak přes den jdeme něco
mrdnout na Žeruchy. Honzův typ (Bocek-Krajňák) nás vyšplouchnul už dole.
Po tom co jsem vybojoval dvouvaječnej sníh pod nástupem, jsem
pošudlal motyčkou první metry a prochcanej jak hovado to s vidinou
dalších dýlek ve dvouvaječnym sněhu zabalil ještě dřív, než
jsme vlasntě začali.
Pohoda na štandu (foto Kleboň)
Jdeme na pilířek
vlevo (Mereš - Puškáš). Kleboň s Kovárnou už to tam voklovávaj a vypadá
to taky pěkně. První tři dýlky jsou mixík za odměnu: tráva.
skála, kosovka, sníh,všechno pěkně nahromadě. Chrochtačka v
položenym končí pod kolmou stěnkou, odtud to je tak trošku bitka
krátkou stěnkou, která v další dýlce pokračuje vypečeným
koutkem. Než se koutek zlomí do převisu a bude třeba utýct
sokolíkem doleva, čeká na mě pěkná skoba s kružkem. Vypadá
tutově, ale je zlomená a dá se vyndat rukou. Opatrně jí tam
vrátim a v sokolíku skřípu mačkama o poznání opatrněji.
Koutek končí a další dýlka graduje v holý zdi. Sice chvíli
uvažuju (už i nahlas) o slaňování, pak ale naštestí došáhnu
hrozně daleko prstíkem nahrábnu hranku madýlka, popohodim
prdelku, naberu madlo vobouma vyvlaju za ruce, jeje jasný že
slaňavat se nebude. Další postup připomíná návštěvu
bouldrovky (i když bez matrace, ale za to v mačkách). Další
dýlky už naštěstí nepředstavují větší překážku ve
vyvrcholení. Žlabem dolu ještě Hanička dokazuje, že umí brzdit
motykou. Přes Brnčálu a pivo hurá domu.
