Bača ovcu kůruje...

Jelikož předpověď na zářijové svátky vypadala nejlépe na východě změnili jsme původní plán Pfalz na slovenské skaly. I když Cipísek se bránil.

První fotku do deníčku pořídil Cipísek hned za Brnem. My ostatní jsme fotit začali až v Predhorie, zase nemusíme čekat až nám fotky pošle PČR. Predhorie není na první pohled až taková bombice jak se mohlo zdát, ale druhej pohled je vlastně docela super. Lezeme lehčí cesty v horním sektoru. Sajtuju Buoux 7- (to je povinost už podle jména) a jedovatou lištovačku Žiletkové blues 6+. Holý kolmý zdi, to mě baví, škoda že toho netíháme více.

Další den nám se nám do cesty do Manína, postavila Prečínská Ihla, chvíli bloudíme ke skále, ale nakonec trefíme i vrchol Ihly. Manín až na večer, víc se kocháme než lezeme.

Restday trávíme výstupem na Malý a Velký Rozsutec. I když on to zase až takovej restday nebyl... naštěstí jsme se předtím docela flákali, takže pohoda.

Poslední dny trávíme na Súľově, kempík pohodička. Heslem se stává "Bača ovcu kůruje" ačkoliv nikdo nevíme co to znamená, ale zpívaj o tom Horkýže slíže takže to určitě nebude nic sprostého. Cipísek objevuje zákaz lezení na Bradě, my objevujeme sektory pod hradem, asi se sem brzo vrátíme.

PS: fotky časem

Alpská plezírová dovolenka

Nápad na týdení dovolenku v Alpách vzniknul začátkem července, když jsem byli poprvé za Pájou v Zillertalu. Pár projektů tu zůstalo, navíc pěkné kopečky a jezera při cestě nabízela možnost dalšího vyžití.

Jelikož počasí zkraje vypadalo dost na pikaču a celej čtvrteční večer chcalo, vybíráme za první cíl výlet na Guffertspitze. Ráno se to zázračně trhlo a počasí i začalo vypadat trochu k světu. Guffert se zdá jako prádní cíl, a to jsem ho vybral jenom rychlym zabodnutím prstu do mapy. Do kopečka to stoupá docela svižně pěkným lesíkem. Jižní stěny nad námi vypadají více než lákavě, snad někdy příště navštívíme i lezecky. Cestou pod severní stěnu podkáváme vzácného mloka horského. Ze severu ferátkou do sedýlka a pak pohodička na vrchol. Mraky kazej výhled tak jenom krmíme kavčata sušenkama z Lidlu. Sbíháme na jih a pak galeje po silnici zpátky k autu (měli jsme počkat na autobus...).

Přesouváme se na pár dní do Zilloše. Dovolenka se všim všudy - den lezeme, den akvapark (protože venku chčije), den výlet na Berliner Hütte (protože to je prochcaný), den lezeme plus přesun k Aachensee. Restvečer u Aachensee se super koupačkou a romantyčkou (musíme příště dávat častějc...).

Poslední den, míříme na Buchstein a Rossstein kousek nad Tegernsee. Plezírová 6- jižní stěnou je plezír plezírovatej. Stačí akorát 12 presek a pár euráčů, páč hospa je hned vedle vrcholu. Všech šest dýlek přeprášíme jako prd, takže spousta času na kocháni a rádlo na Tegernseehütte. Bombice, příště zase, cest tu je ještě dost.

Kličkování v dešti

Předpověď, ale i stav počasí hovoří jasně: netřeba si hrát na hrdiny a jezdit chlastat na písek, ale jet rovnou do jury, kde se dá i když brutálně chčije. Takže trojdílná sešn plná vymetání převislých děr mohla začít.

Sešn první (Bda, Pepík, Káťa, Blaboš)

Blaboš, nás učí první trik – kde nakoupit už cestou. V Aldi potkáváme duo Nuri – Mihal, kteří nám dávají školení co si koupit: „Jestli nekoupíte tohle, tak jste úplný debilové!“ Každopádně díky, kejk mi vystačil na tři snídaně. Zastavení první: Rabenstein – hmm tak sem už nikdy, zastavení druhé Hetzendorfer Wand – dobrá volba jako vždy. Vogelwild (6-) na rozlez a tím i konec jednoho starýho projektu, když jsem to před lety vorval Zuzance celkou stěnou do prašivý smyčky. Pak už jenom vlaju v 8-skách za Blabošem. Noc v pohodě pod lípou. Plecher Klippen – zateklý jak prase, navíc nic extra, takže taky škrtám v průvodci. Greischenstein – lehký mám už dávno přelezený, první sektor s těžšíma cestama zase zateklej jak prase. Poslední šance: Soranger Wand a nasypat pár pokusů do A-Hörnchen (8-), ještě pár let a ujezdim to. Káťa krutorka dává Aus die Maus (6) na druhej.

Sešn druhá (Bda, Hanička, Pepík, Míra)

Začínáme na Hintere Stadelhofener Wände, kde chci konečně zbombit ty kukačky (Woodcock in Time 7+), něco na rozpink. Hanička zkušeně Eliweg na PP, potom co zkušeně stahuju lano. Zkouším Strahlentod (7), na tříhvězdovou sedmu docela kotlík, navíc poněkud nepřehlednej. Na vostřák si počkám až se počas umoudří. Nicméně za klíčovym flekem přichází chcanec jak hovado, ale dávám, radost jak sviňa. Kluci si to dát nechtěj, prej je kaňonynk moc nebaví. Pravda, dolezový vodopád mluví za vše. Volíme přesun do jeskyně na Grüne Hölle. Izolace (Isolation 8-)  kluky moc nenalákala, a to jsem se snažil, a lakoval to jak se dalo „to není tak převislý jak to vypadá“. Pepík si totiž zamiloval kvakojidní stěnku u cesty, kde bych si ani kolo nevopřel. Pravda, že stěnka je suchá, což jasně hovoří v její prospěch. Levou 7- dáváme všichni. Projektem se stává 7+ středem. Já bombim na mortál druhym pokusem s úplně debilním programem, ale už to lízt nechci. Pepa si to zamiloval a tak vyhnil v dolezu, ostatní děsí, že sem budou muset s Pepíkem ještě někdy příště. Noc na pikaču, chčije a asi všechny altány v Juře sou plný. Ráno je jasný že bude zase chcát, Pokus o vytrápení Pepíka v jeho včerejším projektu, končí v brutálním chcanci v Obertrubachu. Jde to z jihu, takže rychle na sever. Po pár kilometrech to vypadá na sluníčko, ale než vyndáme cajky z auta už začíná krápat. Andeltodrom. Víc do kopce než jsme čekali. Čistíme lehký cesty. Pepa zjišťuje, že mu chybí šáhlo.

Sešn třetí (Bda, Hanička, Radek, Genessis)

Začínáme s Haničkou úplně na severu v Kleinziegenfeldtalu. Rote Wand je uplně super. Tříhvězdová pětka nic moc, ale vedlejší sedma vod Alberta je největší bombice co jsem snad lezl. Převis jak prase, vodlezy místama až mi cvakaj půlky při cvakání, ale bomba. Dávám dva pokusy, ale sem slabej. Na večer ještě vedlejší Natz Bramslinger (7-), a zase parádní bombice. Večer pohoda na parkáči. V sobotu pak míříme na Kleinzigenfelderwände. Přeháňky jsou podobně jako včera přijatelný, takže to nestačí ani moc zatejkat. Tříhvězdová Basic Instinct (7), není až taková hitparáda, dávám flash s vojebem za pravou spárku, ale mám v piči, až taková perla to není. Zato vedlejší Bärway to Heaven (7+) a Saus und Braus (7+) sou nechutný dardy, dávám pokus a dávám uzrát na příště. Míříme lehce na jih, mám tu v merku hvězdovou Tchernobyl, ale Paradisental na moc nenadchnul, a Tchernobyl už vůbec ne. Lezeme lehčí cesty na stěnce u cesty a stěnce u parkoviště, ale nic extra. Na neděli to bude chtít něco pěknýho, páč Genesis včerejší sektory moc nenadchly. Bandstein je zase střela mimo, bahno hnus a dvě nej linie obsazený. Přesun na jistotu na Hintere Stadelhofener Wände. Na kukačky zase nedošlo, ale zkroknul jsem si Bobeck (7+), další parádní linka.

Buoux a okolí

Foto z parádní dovolenky na jihu Francie.

Cipísek ve svém živlu (Buoux).

Klára ve vypečené cestě v Roussan

Madlovačka v Buoux, jedna z nejhečích.

Tohle mám od holek za trest (Seynes) - foto Verča

Davy na pláži. (Buoux - sektor La Plage) - foto Verča

Cipísek si konečně našel sektor kde se mu líbí (Roussan) - foto Verča

Hele, fakt nevim, (Buoux) - foto Cipísek

Mladý pyrotechnik - foto Cipísek

Fontáč krásnej i krutej

Vlastně za to může jedna pohledná česká bouldristka..., no ona vlastně celá ta lajna událostí, která stála za odjezdem směr les jižně od Paříže stojí za pár řádků.

Pár dní před Silvestrem si Budějičákáma válíme šunky na Berliner Hütte v Zillertálkách a dohadujeme se jestli letos bude sníh, nebo to bude stát za prd. Večery jsou dlouhé, nezbývá než řešit Kleboňovy oblíbený pornoherečky a vůbec takový ty podstatný věci běžného života. A tak si jednoho chladného večera nad šálkem rumu s čajem otvírám jeden z časáků co sem dotáhl Kovárna. "A hele, Rockladns, jak tam byly Radek s Aničkou a spol... no počtu si..."

Kráčím si mezi pěknejma skálama. Sluníčko krásně svítí. Romantyka jak, víte co... Naproti mě jde krásná holka, usměje se a řekne "Ahoj" odpovím a poračujeme každej dál.... Znáte to, ne?

"Vstávej zmrďáku! Deme lízt, Bedříšku!" končí Kleboň můj nejhezčí sen za posledních mnoho dní. Ve třetí dýlce na Zsigmondyspitzes si konečně spojuju tvář autorky včerejšího článku z Rocklands a slečny z nočního snu. A první krok do Fontainebleau byl udělán. Druhý krok, se podařil krátce po návratu ze Silvestra, kdy jsem si vzpoměl na pěkný sen a na blogu nejmenované přední české bouldristky se dočetl, že nejraději jezdí do Fontáče. V tom okamžiku jsem tak nějak přestal řešit Karinu a začal řešit kdy a jak jet do Fontainebleau.

Třetí dýlka na Zsigmondyspitze:)

Namlsat Pepíka a Buriho nebyl žádnej problém. Zip se chytnul taky hned a za Radka to rozčísla Genessis (později pak i svým bolavým kolenem zařídla, že raději zůstala doma a Radek si mohl pošetřit volno do Chamonix, kam jistě pojede raději).

A tak se jednoho totálně prochcanýho rána slejzá naše čtveřice lezčíků a trojice bouldermatek na Smíchově odkud nás Pepík a jeho Subaru přesune do taktéž prochcaného Fontainebleau. Kempík máme úplně super v Samoreau u řeky. Počasí se přes noc umoudří. Tak to můžeme rovnou začít kosit.

Brutální čapáky a ruce až po loket, místní specifika

První volba byla jasně trefa do černýho: Rocher aux Sabots. Nádherný místo, nádherný šutry. Nejřív trpíme v ňákejch čtyřkách. Pak to klukum natřu v 5B Réglette á Calcul. No a pak už jenom koukám jak mi ujížděj o parník. Večer úplně na hadry ještě druhym pokusem a Pepovim programem posílám Le Narine za 6A.

eee... já nevim

Druhý den padá volba na Isatis. Pepík urve nejřív málem přední subaru nápravu na místnim chytře schovanym mrtvim policajtovi a pak uiž rveme místní kruťárny. Jako třeba La Zip Zup 6B, Pepa onsajtuje asi o metr a půl vlevo od správný linie a pak oba flashujeme správně a bez dolezmadla co jsme si zakázali.... no nevim s timle na nás kluky z Hlubočepskejch ploten nechoďte. No a jinak si užíváme místních kruťáren co jim chyběj vršky a vyhrabat se na vrchol bývá zhusta největší masaker (Případně se ještě dostat dolu, viď Zipe).

Buri se chystá na natáčení dalšího BDSM filmu

V rámci restdeje se vydáváme slunit do Couvieru. Já si v lehkym dojebal loket. Pepa s Burim nevydrželi koukat na němčoura, co tam trápil prý místní legendu Marie Rose 6A a suše to tam posílaj. Já jenom tupě čumim co jsem tu všechno vylezl předloni s Buriho pidibouldřicí (o tom ale až jindy). Jo a taky jsme byli ve Fontainebleau mrknut kolotoč a na zámek.

Nejvy síls, bouldering boot camp

Po zanedbatelném odpočinku jdeme do jednoho z "pouštních" sektorů 95.2. Já se oddělávám hned z kraje na levnym, ale parádním 5C Greta Garbo. Pak už jenom masíruju bolavou ruku. Máka je naštěstí kámoška a tak mám rehabku domluvenou jen co se vrátím.

Jdeme na slona! Teda na L'Éléphant. Stejně jako včera tam mrsknu slona (ňáký 3B s lebkou) a jdu choptit bolestí a masírovat si ručičku. Jo a ještě ňáký 6A padlo, ale takový nijaký. Zato Zip ulovil v lese elfku s lukem.

Elfka s lukem, zombíka s kyjem jsme nefotili

Poslední dny jestě míříme do Decathlonu nakupovat. Do Canonu, něco pobouldrovat a mrknout na místní kočky u silnice, což kluky vůbec nebaví. Jo pak jsme jeli domů.

Jaro v Srbsku

     Jaro, nebo jak se to teď jmenuje proběhlo především na Srbáči. Nevim vlastně proč, ale mám to tam stále raději. Takže pár srdceryvných poznámek…

- Ano, šutry tam spadly. Aféra z toho je především na lezci v diskusi. Na místě nikdo nic neřeší (aspoň zatím). Ano, šutry spadly překvapivě tam, kde se bagrovala cyklostezka, a tím narušila stabilita celýho svahu. Demence některých lidí je bezmezná.

- Nahoře na Vlastě je perla co se jmenuje Radost 7+. Kdo zbožňuje kampus po jebkách v plotně bez nohou, bude to milovat.

Eda v Radosti, nemá z toho moc radost :)

Tak co kdy to zbombíme?

- Eda sajtnul Góvindu, což mě na jednu stranu celkem nasral, na druhou stranu mám radost, že se mu něco z mých doporučení líbilo (po zkušenosti s Ivanovou cestou).

- V Alkazaru jsem přejistil Novoroční (první hák to už potřeboval) a Temelínskou (díry byly připravený z éry velkých brigád) a Borůvku (místo kroužku a skobičky tam teď je jeden hák). Všichni na mě samozřejmě koukali jak na čůráka, kdy mě zpucujou na netu teprve uvidíme. Nicméně ještě odřezat zbývající bordel a Alkazar levý dolní je hotovo.

- Update 5.5.: Do ČR zavítal na otočku Radek tak si dáváme jednu rychlou návštěvu na Srbsku. A chce na Vlastu nahoru. Ač jsem měl původně jiný plány tak lehký prolezení ukázalo jistý potenciál pro přelez Radosti... Jen co to sluníčko zmizelo za kopcem to na třetí vostřák padlo.

Tak přesně takhle se to neleze

Metroušek bez trička

Dva metroušci bez trika

Triko jsem sundal až nohandu o kousek vejš

AKA mini Tatry

Po pestrých zážitcích, kdy jsem byl loni s Renčou v Příhrazech (o tom snad někdy jindy), jsem se pevně rozhodl jet taky někam s Oskarem. A než jsem stihnul něco ukout, ukulo se samo a výsledkem pitky na oslavu Oskyho kulatin bylo tedy nejen čestné členství v AKA pro slečnu Ewe (více zde), ale i plán březnového výpadu do Tater. Na březnový výpad do Tater se všichni nakonec skoro vypíchali, takže slupinka posledních mohykánů ve složení: oslavenec Oskar, Pepa, Mára a já mohla vesele vyrazit směr poslední volný fleky na Brnčále. Nutno poznamenat, že poslední fleky vydyndal Osky na chatárce s příslibem, že jí pujčí Bédu, se kterym si může dělat co chce...Hmm, vlk taky sliboval.

Cesta probíhala standartně (Mára už na místě, lehká pitka ve vlaku, opilecké balení slečny průvodčí,..) až do Popradu, kde nás slečna průvodčí vzbudila hysterickým křikem s lehce přeskakujícím hlasem „Sme v Popradu!“ Během čtyř minut jsme stihli: zeptat se kde jsou slíbené kroasanty a oříškové kapučíno k snídani, vstát, vyložit z vlaku na perón sebe, naše batohy i Oskara v trenýrkách, poslat výpravčího z Prdele do popradu (teda obráceně: výpravčího z Popradu do prdele) a pro sichr se ještě přeptat na kroasanty a oříškové kapučíno.

Absence sněhu v údolí znamená pakárnu s lyžema na zádech z Lomnice až na křižovatku pod Šalvějákem. Odtud naštěstí v poklidu na pásikoch až na Brnčálu. Počas nic moc, ale čas nám přeje a tak se jdeme ještě seznámit s podmínkou a rozhejbat do Ovčí stezky. Mára s Oskym dostanou cestou pod stěnu pojeb od volakého inštruktora, že „neskoro, čoskoro na túru!!“. Klucí valej Ovčí stezku podle topa. My s Pepíkem lezeme první dýlku přímo Konzertem. Pohodiča na chatě jsme ještě před večeří.

Něděle je ve znamení hlavních krutejch přelezů. My jdeme do super ledovýho kouta Poludňajší kľud (klasa 6- letních, zimních jak kdy). Osky s Márou se jdou pochlapit do Szczepanského (IV) též v severce Kežmaráku. Posvačíme pod šutrem, a podle plánu: Béda tahá dýlky, Pepa tahá báglse svačinou valíme první dýlku. Je to sice trivka, ale dlouhá a není kde zaštandovat a tak vysílám od mizernýho šutru Pepíka rovnou dál, ať to cukne ke skále, kde bude začínat následující podujatie. Pepík štandovat moc neumí, dává mizernýho čoka za mizernej šutr a ještě ho zatěžuje v blbym směru, což sichruje motykou píchlou do hroudy sněhu. Po tom co jsem to rozdejchal, zatlačil šišku otřel studenej pot na čele a polknul knedlík v krku jsem se začal opatrně sunout koutkem výše. Stěnka vlevo nepřipadá v úvahu s ohledem na kvalitu štandu. Ha, konečně dobrej hex kousek výš. Následuje přijatelná skoba, tutovej čok a jak lezení houstne i přibejvá i tutovej frend a erární vklíněnec. Nicméně lezení na prd, žádný super glazurky jak slibovaly motivační videa, led se dá akorát tak osekat ze skály, navíc to je celý totálně zakypaný. Výlez do zasněženýho kouta, už vystavuje poslední stopku, né že by to úplně nešlo, ale už dvě hoďky to je boj o centimetry a nejhorší má teprve přijít. Vysypání se do jednoho z vklíněnců jest asi nejposlednější kapkou. Pytel. Balíme to a jedeme dolu. Do sprchy a na černej Šariš.

Klukum se to včera ve Szczsepanském moc líbilo a pějí oslavné ódy. I když je podezřívám, že to řikaj jenom proto, aby nás do toho taky vehnali. Takže v tento krásný sluneční den vyrážíme do krásné stinné severní stěny Kežmaráku, kluci jdou při sichr jenom na skialpy. První dýlka je pohodovej choďák, skoro se bojim, že to tak bude pořád (i když někteří si to myslí doteď). Na začátku druhý dýlky se na nás těší parádní koutek, trochu mi trvá se v tom srovnat, ale pak to jde úplně krásně. V následujících třech krátkých délkách se trošku láme perník, lezení není nejtěžší, ale lavírování na úzké lávce z drnů a sněhů je nepříjemné. Kompaktní skála nad lávkou je naštěstí dostatečně oskobována. Že to je nejbrutálnější přez Boceka víme už dopředu. Oskarem vybájený slez kousek dolu, jde překvapivě dobře, i když to je pořát takový divný rovnání se a balancování s dobrejma nohama a rukama na prd. Zato výlez poslední kousek od Boceka ke štandu stojí za všechny prachy. Kupa nic moc sněhu si žádá různé bagrovací techniky včetně těch pokročilejších, na oplátku nenabízí nic, kromě kupy adrenalinu. Naštěstí mám hnědý útočný trenýrky, tak ani není poznat jak se bojim. Po pár pokusech hodných amatérského pyrotechnika dobíjím štand. Fuuuj, zbejvá dorazit asi deset metrů a pak už nás čekaj pohodový sněhy. Materiálová bilance vykazuje měnší přebytky, to jak to Pepa po mě poctvivě vybíral, nu což. Posledních deset metrů je zase zajímavejch, nakonec to řeším bez motyk za ňáký malý jebky plus frend dopůlky pro uklidnění. Zbytky po sněhu běžíme v pohodě až na Německej žebřík. Dolů nám to naštěství včera šlápli kluci tak po-ho-da. Večer pívo chutná o něco líp. Na to, že to lezecky až takovej kotel nebyl, tak to byla celkem bitka.

V úterý kype už vod rána, tak akorát trošku okloveme místní ledíky a sesypeme do doliny.

Vůně jehličí

Zastavení první: ( 13 4 dny, před odjezdem) "Sakra nepřehání to ten Pája, vždyť jedeme až příští víkennd, to mám v kalendáři. To je blbost domlouvat to už teď, ne. Mu raději zavolám. Jo, aha, už teď? Jo, jasný.... Nevim, dej mi půl hoďky." No, nakonec jsem to všechno popřesouval a můžeme ve čtvetek večer vyrazit.

Zastavení druhé: (12 hodin před odjezdem) Je asi půl šestý ráno a mě přstaly fungovat záda. Ranní bilance je neúprosná - nemůžu se předklonit, vůbec. Asi následek včerejší sauny. Dávám si tři hodiny na rozhejbání, když se nepovede tak to rušim. Nakonec se mi daří se skučenim, hekanim a drobnou pomocí předklonit se tak abych si aspoň zavázal tkaničky. Super, akorát tu stěnu večer před odjezdem pro sichr zrušim...

  Ve Smokovci i na Hrebienku je podezřele prázdno, kde jsou davy turistů, výletníků, mířících na kafe na Terynu, nebo jenom sáňkařů mířícich s dětma na Hrebienok? Nikdo,… nikde… kromě nudící se obsluhy zubačky. Je krásně a tak míříme rovnou pod Veverkáč. Cílem jsou dnes Slavnovské zuby – ostrý hřeben v levé stěně Veverkova žlabu. Cesta je šláplá, sněhu minimum a tak mám alespoň prostor přemýšlet jaký vliv na lezení mixů za M5 bude mít fakt, že se pořád nedokážu předklonit…

  Zvuk zurčící bystřinky linoucí se z útrob Veverkova ledopádu nás jasně přesvědčuje o krásách kosovek vlevo. Ty nás nakonec stály dvě lehoučký dýlky na začátek žlabu. Tady konečně začíná naše snažení v Silvestrovském blues za M5. První dýlku jsem vyfásnul já. Moc se mi do toho nechce, ale jde to výrazně líp než jsem čekal a tak raději valim, bez většího zdržování na první štand, kterej teda nemůžu najít. Teda našel jsem ho snadno, je dobře vidět dobrej kus nade mnou… Lano to nedá, varianta „kousek popolez“ moc nepřipadá s ohledem na lezecké obtíže. Štanduju u šutru a Pája to pak cukne těch deset metrů ke štandíku. Lezení pěkné, sem tam je třeba zabojovat, ale vždycky pěkně nad jištěním. Štandy jsou bytelný nejty se smycema a majlonama, takže pohodička ještě větší. S klíčovou dýlkou si vyradil Pája svým rozvážným stylem, kdy si to pěkně zajistí. Další je na mě a jelikož nedisponuji Pájovym rozvážnym stylem, ale spíše stylem "raději to nějak přebušim a pak si zkusim něco dát". Naštěstí je to spíš pantošení ve sněhu, i když stěnka s převýskem vyžaduju trochu sebezapření a vynalézavosti, takže to řeším s obligátním "dávej bacha" a originálním cepouchem „na spoďáka" ve výlezovém balvanu. Následující žlabík je lehoučkej, tak to bez jištění valim až pod závěrečnou asi třímetrovou stěnku. Troška bouderingu, kde to málem voperu na celou dýlku (kdo by zakládal, když to je lehký) a už sedím v sedýlku. Za chvíli tu je i Pája. Kochačka, dál to nevede. Tři sláňa do žlabu, štandy jsou, takže pohodiča. Další dvě sláňa přes Vevekáč a s posledním světlem akorát balíme lana a sbíháme na cestičku. Vykopáváme cajky co jsme si tu ráno nechali a sypeme se na Zámku, bohužel to je do kopce, naštěstí ne moc…

  Tak tři pivka večer překvapivě na nefungující záda nepomáhaj, ale to by se asi dalo čekat. Ranní kypanec nás trochu rozvláčnujě v naší aktivitě a tak jsme pod JZ stěnou Prostredného štítu poněkud později než jsme čekali. Nic naplat, lajnu máme vybranou – stěnkou do žlabíků a pak žlabíkama – až se divíme že tam nic nevede. Po hodině intenzivního lesnictví v nástupových kosovkách už se tomu tolik nedivíme. Konečně jsme pod stěnou a Pája se vydává do první dýlky, co by měla být asi nejvypečenější. Pája opět postupuje svým nezaměnitelným rozvážnym stylem, … Po dvou hoďkách už kosnu jak zvíře a čekám, kdy Pája jebne páč podle zvuků shora mu zjevně došla šťáva. Trochu adrenalinu a už podle klepající se kosovky nahoře poznávám, že bezpečně štanduje. Lezení to je pěkně svižně, už od prvních metrů si libuju, že si tu člověk i zaleze. Čim výše, tím méně si libuju a místy se ozývá i skuhrání o pomoc. Tak tohle byl docela kotel, minimálně v porovnání se včerejší M5.

Vůně jehličí, 1. dýlka, M6

  Převislý kosovky nad prvním štandem vyšly na mě. Naštěstí po intenzivním tréninku v lese pod stěnou už víme jak na to. Házim motyky přes rameno a přes dvě kosovkový bříška se přesouvám do žlabíku, odtud už to bude úplná pohoda. Že to nebude úplná pohoda zjišťuje Pája hned v dalším skalním prahu. No, kdo by se chtěl taky pantošit ve sněhu… Na druhym bojuji pěkně voledněnou stěnku. Pája shora hlásí, že i já se mám na co těšit. Podivnej spárokomín ve čtvrtý dýlce vyšel tedy na mě. Radši valim a moc nepřemejšlim, kdyžtak to nějak odpružim. Následující nepromrzlí drny už se jistit nedaj skoro vůbec, tak raději lezu a čekám kdy to urvu, prosvištim a vorvu do toho hexíku na konci komínka. Konečně štand v jeskyňce, kde by se dobře bivakovalo :)) Asi nejen proto Pavel ani nezastavuje a leze to kosovkama snad už poslední dýlku. Juj, konečně konec stěny - vrcholem se to dá nazývat jenom těžko. Každopádně cesta tu končí, balíme lana a další cajky, jsme borci. Bohužel si borci zapoměli nastudovat sestup. Náš plán "nějaktosvalímenadruhoustranu" a "paktonějakseběhneme" začíná narážet na detaily jako: "tudytonejde", "tudytakyne" a zejména "kurvatojetma". Za svitu čelovek se shodujeme, že ten žlab dolu, co se nam vubec nelibil, není až tak špatnej. Pavel našel smyčku za lokrem - někdo už evidentně už jel dolu. Vypadá to, že neumřem. "Asi tu umřem!" napadá mě po jednom slanění sněhovym žlabem a druhym slanění úzkym komínem. Pája zrovna jede ze starý skoby co se divně hejbe... radši nic neříkám a koukám jinam, přecejenom jsem k tomu taky cvaklej. "Volný, sme dole" ozývá se zdola. Super. Balíme se a již v pohodě sestupujem na Zámku. V pohodě kazí jenom lesík nástupových kosovek, ale tuhle vzpomínku na prokletý les se raději snažím zapudit.

Vůně jehličí, 4. dýlka, M4 (foto: Pavel Bohuněk)

  Na Zámce nás vítá večeře. Horolezci jsou tu tak trochu rarita, ale maj nás rádi a když už máme ten prváč tak teda panáčka s paní chatárkou, panáčka s borcom co nám přinesl večeři... Znáte to... Teplá sprcha, čtyři piva a další den už jenom procházku na Skalnatý pleso. Jo, a jmenuje se to Vůně jehličí je to za M6, to pro případné zájemce.