pondělí 30. srpna 2010

Deníček Kavkaz - část II.

23.7.2010 Pátek
    Sedmý den našeho zájezdu je poněkud depresívní. Počasí je pořád nic moc a válení se ve stanu nahlodalo naší morálku i sebevědomí. Jsem nějak poměrně dost depresivní, myslím na lidi doma, na ty co mi napsali k narozeninám a na ty co nenapsali - jako by mi na tom záleželo. Na to jak mě ty ženský štvou - všechny tři. Na práci co mě občas sere. A tak. Ideální prostor na sebeanalýzu. "Nu vot", seru na starosti doma a začnu myslet na to co mám tady a teď. "Jdeme nahoru!" prohlašuje z ničeho nic Pavel, jako by mi četl myšlenky. Ani nemusí říkat kam. Už nás to tu oba evidentně štve a chceme změnu. Balíme krámy a tu trochu co zůstala ukládáme do depozitu. Dokupujeme jídlo na 7 až deset dní. Čekáme na mistra Saratova - během čehož stíháme dvě pivka pro upravení nálady. Již lehce z vesela mu pak sdělujeme, že chačeme severnoj pilíř na Šcharu. Saratov, vida, že nám to nerozmluví, a jsa spokojen s naším 7 až desetidenním podnikem nás propouští. Vysílačku nedostanem - prej umíme blbě rusky. Tak s našimi miláčky o váze přes 30 kilogramů českých vyrážíme morénou. Hezky pomalu - noha střídá nohu a hlavně dobře dejchat. Po dvou hodinách plicního a lýtkového tréninku přicházíme k bivaku Misses-Koš. Akorát včas. Začíná pršet k čemuž se občas přidá hrom, aby to nebylo tak monotónní. Naštěstí je v bivakovací boudě hezky. Hezky se nám i rozpršelo a tak se nám jenom stýská po zrzavé Rusce. Nechali jsme jí ve stanu vzkaz, že přijdeme za 7 až deset dní. Bude se jí po nás stýskat? Bude na nás čekat? Venku pořád chčije takže něco o holkách v kempu.
  1. Naše Ruska - často k nám chodí, ale v hospodě se k nám nehlásí, má tu moc kamarádů se kterejma chodí kdovíkam.
  2. Smutná Ruska - občas sedí u nás u stanu a píše SMSky, asi Ivanovi co na ní čeká v Moskvě, jinak se s náma vůbec nebaví.
  3. Ruska co je na obrázku v jídelně - a všem ho ukazuje. Na Pavla se pořád usmívá, na mě jenom někdy, asi proto, že jsem jeho kamarád.
  4. Tajemná Ruska - objevila se tu včera večer a nic o ní nevíme, snad tu bude i za 7 až deset dní.
  5. Barmanka - nemá nás moc ráda, protože neumíme rusky a sedíme každej večer v baru až do zavíračky (později nás začne mít ráda, a my ji adoptujeme coby náhradní mámu, co se o nás pěkně stará (pozn. přepisovatele)).
  6. Místní profesionálka - nic extra. Ceny zatím nikdo nezjišťoval.
   Prší až do půl šestý, nemá moc význam chodit někam dál. Zůstáváme v pohodlí chatky Misses-Koš. Do Rakouského bivaku to dorazíme zítra, takže dnešek je spíš takovej príma čundr, nežli vážnější lezecký výstup. Večerní pohodu u čaje završuje párek kozorohů kavkazských co se pase pár metrů od nás.

24.7.2010 Sobota
  Vyrážíme ráno z budky Misses-Koš. Pomocí erárního lana sestupujeme na ledovec. Tady přepínám do režimu "mula" Tj. je mi jedno jak dlouho a kam jdu, i kolik toho mám na zádech, hlavně prázdnou hlavu a nezastavovat! Cesta po ledovci je technicky nenáročná, stačí šlapat. Ideální prostor na vyčištění hlavy, a že tam toho bordelu ale bylo. U velkého šutru už mám hlavu pročištěnou jako dlouho ne. Od velkého šutru se cesta stává obtížnější, přibývá trhlin a ubývá kamení. Potkáváme přízrak - paní v pláštěnce, gumákách a hadrem přes obličej, tak, že jí kouká jenom část pusy. Pak ještě dvě rodinky Rusů. Jeden tatík, co umí jenom rusky a francouzsky, nám radí další část cesty. Strmou sutí stoupáme z ledovce na morénu k Českému bivaku. Kde svačíme a odkud pokračujeme dále po úzké pěšině při hraně morény. Šestihodinovou šichtu končíme u památníčku českých horolezců. Svůj šutr tu mají Studnička s Černíkem, kteří zahynuli v severní stěně Šchary. Svojí destičku tady má také Karel, Pavlův kamarád se kterým se před třemi lety vytrhl štand na Džangitau (ve stejnou dobu jsem bojoval s Alešem, Dvořkinem a Ondrášem na Ušbě). Bavíme se s milou slečnou z Kazachstánu, co žije na Ukrajině a původem je Němka. Pavel konečně našel někoho s kým se domluví... Stavíme stan, slečna a její grupa zmizeli kamsi směr Pik Sella. Přátelíme se s Rusy z vedlejšího stanu. Čekají na počasí na Džangitau, sympatický chlápci, dobře se s nima kecá (rusky). Mají vysílačku a tak tu na nás trochu dohlížej. Vedle nás si stavějí stan Poláci. Dva kluci jedna pěkná slečna a jedna bohyně se sexy rukama. Trochu se trhaj mraky. Dva Rusové se právě vrátili z Mižirgi, pět dní v akci. V severním pilíři na Šcharu jsou čtyři Rusové už sedmý den. Dnes by měli sestoupit, ale zatím to moc nevypadá. Odpoledne jsme viděli dva, ale zmizeli nám v ledopádu. Na severním pilíři jsou všeobecně dost špatný podmínky. Pilíř je celej zakydanej od sněhu, kopec skoro pořád v mracích. Uvidíme. Zítra ještě asi počkáme a pak vyrazíme na severovýchodní hřeben (ten je jenom za 5A). Rusové sestoupili. Jdeme spát.

25.7.2010 Neděle
   Čekáme na počasí. Plány na pilíř padly, zítra vyrážíme na hřeben, ani tam ale nejsou optimální podmínky. Na Dych Tau včera umřeli dva ukrajinský horolezci, kluci z Oděsi, nejspíš kámoši tý slečny co se s náma bavila včera (pozn. nakonec se ukázalo, že je neznala). Počasí se kazí. Počítáme jídlo, řešíme možnosti, můžeme si dovolit 1 až dva dny čekat. K jídlu máme: kus chleba, dvě marmelády v pytlíku (2 x 20 g), 3 brkaše, 3 sladký momenty, 3 čokolády, 2 ovesný kaše, 2 x kuskus ze Skotska, 2 ruský Salka (mňam), salám, 0,8 kg pohanky, 3x sušené maso, sušenky, 2 konzervy rybiček, 5 tangů, perník, 12 čokotyčinek, rozinky, 25 müsly tyčinek, 6 energogelů, 2 energytyčinky... no není toho mnoho. Počasí je sice zase trošku lepší, ale Šchara je pořád zahalená v mracích. Rusová vyráží zítra ráno na Džangi Tau. Jeden pár Poláků vyrazil již dnes odpoledne. Byli jsme omrknout cestu ledopádem a vypadala docela rozumně (teď s odstupem času, když to přepisuju, tak bych si za tu větu nejraději rozbil hubu). Pořád nevíme jestli vyrazíme už zítra, nebo zda nepočkat ještě jeden den. Nikomu se zatím nechce udělat finální rozhodnutí, vše závisí na počasí a to si zatím dělá co chce. Počasí pořád na hovno, vrchol je pořád v mracích a podle všeho to vypadá, že tam je hodně sněhu. Začíná mě to tu štvát, ale to při lezení hned přejde. Vrátili se Poláci z Džangi Tau. Když se později ptám co se stalo, přiznává slečna krizičku (asi mezi trhlinama) a milující chlapec (i když ho to evidentně dost sere) navrhl sestup. K večeru přichází i Ksenia a skupina Ukrajinců z Oděsy, chvilku kecáme, k večeři nám přináší kafe. Ještě než jí její vedoucí zájezdu přinutí zalehnout si přijde popovídat. Má nás ráda, někdy až moc. Večer je parádní, zmizely mraky a konečně vidíme celou Šcharu. Všichni už šli dávno spát. Sedíme venku, vaříme čaj a dlouho do noci si nad čajem vyprávíme veselé příhody z lezení - s lepšícím se počasím se lepší i naše nálada.

26.7.2010 Pondělí
   Je pondělí a začíná nám pracovní den! Ačkoliv Ksenia včera vyhrožovala vstáváním ve čtyři, tak akorát dělaj od pěti bordel a vstávaj jako my na sedmou. Poláci šli někdy v noci na Sellu. Ksenia nám podstrčila do stanu čokoládovej dort, buď se jí nevešel do batohu a nebo nás má opravdu ráda. Dort společně s dalšími věcmi necháváme schovaný pod postelí v bivakovací budce Džangi-Koš. A kolem devátý vyrážíme směr Šchara. Počasí vypadá dobře. První přeskok je nejhorší - trochu dokopce, proto je třeba přistát na malém přílepku v protější stěně a zněj pak vylízt nahoru. Na druhej přeskok je již třeba se rozeběhnout. Přibejvaj i menší trhliny. Podházíme obří séráky, zatímco nadcházíme obří trhliny. Zatím jde ale vše tak jak jsme naplánovali včera dole na ledovci. A i tak sledujeme stopy naši ruských předchůdců. Najednou jejich stopy odbočují ke strmému suťovému žlabu - tudy slaňovali. Pavel stoupá strmým padesátistupňovým svahem a já funím za ním. Tady by to mělo být dál již v pohodě... "A kua" - totální Khumbu! Nebylo to ze spoda vůbec vidět! Ještě obcházíme nějaké séráky a pak už nezbývá než jít přímo rozbitým sérákovým polem. Trhlin mraky, naštěstí obstojně zasypaných sněhovejma krama. Na konci je vše okořeněno hnusnou trhlinout. Překonáváme jí po vachrlatym mostku. Hloubka trhlin je neskutečná, už se začínám i bát. Sakriš - slepá ulička. Vracet se nám nechce. Jediná možnost - Pavel vyvádí kolmou stěnu séráku. Pokračujeme po úzkém séráku - super ještě dvě mega trhliny a jsme z toho pryč. No, nakonec jich bylo trochu víc než dvě - asi osum. Všechno bezedný macci, do kterejch by se vešel autobus školáků a dva kombajny. Naštěstí se dali většinou dobře obejít nebo skočit. To, že tudy budeme muset jít zpět nikdo z nás neřešil. Strmej svah na podušku už melu z posledního. Kopeme luxusní plošinu na stan. Po šesti hodinách v ledopádu a třech hodinách kopání, vaření a stanostavění lezeme do pytlů. Je 20:38, nadmořská výška 4047 m.nm. na vrchol chybí 2 dny a 1000 výškových metrů. Jdu spát.

27.7.2010 Úterý
Masakr, jdu spát. Více časem. Během výstupu občas slyším hlas Petry, překvapivě občas taky Vendy Havlový a Vítka Plačka. Asi blbnu.
(Pozn.: dopsáno později) Ranní vstávání nám moc nejde. Za úsvitu se zakusujeme do strmého svahu nad místem kde jsme měli stan. Přemrzlý firn nás však rychle dostává do reality a tak raději lezeme ve skalách vpravo. Seriózní mixové lezení střídá seriózní firno-ledové lezení a naopak. Pavel nakonec napočítá 13 dýlek. Sněhový hřebínek není nic moc, navíc se mi pořád dělaj bakule na mačkách. Na místo, kde bivakovali Rusové přilézám z posledních sil na hranici totálního vyčerpání. Pavel mě sice zachraňuje čínskou polívkou, ale i tak to vypadá, že se dneska dál nehneme. Nakonec vítezí varianta rychlého útoku na vrchol zítra ráno. Nad severkou Dych Tau se honí mraky. Pro nás je to naštěstí jenom pěkná podívaná. Plošinu po čtyřech Rusech upravujeme na dvonásobnou velikost, aby se tam vešel i náš stan. Na večerním slunci se nám daří usušit všechny věci. Je bůhvíkolik hodin, nadmořská výška necelejch 4400 mmn. Na vrchol chybí tak půl dne a asi 600 metrů.

28.7.2010 Středa
   Sedíme s Pavlem v 5 000 mnm, už jsme se tu zabydleli, Pavel luští křížovku a já píšu deníček, stan je o půl kiláku níž. Je půl pátý večer, ale popořádku. Vstáváme ve dvě ráno, vyrážíme o půl čtvrté. Svahy, které byly včera lavinézní drží docela dobře a tak bez větších komplikacích stoupáme. Stěnka na hřebeni přinesla trojkové lezení a odnesla kamsi do Gruzie mojí hůlku. Blbý, finačně zabolí míň jak šroub od Petzla, co jsem ztratil včera, ale docela by se mi dneska ještě hodila a náhradní nemám, respektive mám dole na Džangi-Koš. Nepříjemné funění po hřebínku a konečně poduška pod východním vrcholem. Odpočíváme. Pomalu začíná do stěny svítit sluníčko, sníh měkne a hřebínek se stává dost nepříjemným. V jednom místě mi ujede mačka a nekontrolovaně se rozjedu do Gruzie v padesátistupňovým sklonu. První salto - loučím se se životem, druhý salto - loučím se s Pavlovym životem, ještě mě stihne napadnout, že Pája asi nebude úplně štastná ... a najednou jsem to zastavil cepínem. Uff. Chvíli počkat až se odplaví adrenalin. Díky tomuto zážitku a bakulím na mačkách je pro mě další postup poněkud traumatizující. Naštěstí mě Pavel okřikne, když začnu dělat herečku. Konečně poduška pod vrcholem. Moc se tu nezdržujeme a valíme mokrým sněhem na vrchol. Hrozná fuška. Konečně vrchol. Já bych bral za vrchol i to široký plato na krerym stojim, ale Pavel musí mermomocí na nejvyšší brdek asi o dvěstě metrů dál. Hurá jsme tady. Odměnou je i výhled na legendární jižní stěnu (Zrcadlo) Ušby. Chvilku se kocháme a pak sestupujeme do sedla. Sníh změknul, hrozný sračky. A tak sedíme v sedle a čekáme na večer... Konečně! Kolem šestý vyrážíme do první části hřebene - traverz Šchary Vostočnaja - sračky, sračky, sračky, humus - měkkou břečku střídá přemrzlý sníh. Snažíme se jistit, ale většinou je to jenom štand na cepínu. Konečně sedlo a krátká pauza. Sledujeme západ slunce, vaříme a pak hned pokračujeme v sestupu. Vesměs přemrzlý sníh, občas černej štípavej led. Máme toho oba dost. Konečně stan. Pavel hned usíná. Mám pocit, že Pavlovi za dnešek hodně dlužim, zústávám ještě vzhůru a vařím vodu na pití. Během vaření mi začne zvonit budík - dvě hodiny ráno - to jsme včera vstávali...

29.7.2010 Čtvrtek
Ráno vstáváme po pěti hodinách spánku kolem sedmé hodiny ráno. Balíme stan a po docela dobře umrzlém hřebínku sestupujeme ke skalám. Tady nás čeká: 8 slanění, 3 kouslý lana vyžadující lezení nahoru, 6 ruskejch smyc, jedna naše a jeden štand na třech mizernejch skobách. Podmínky ve stěně se výrazně zhoršily, kde byl posledně dobrý držící firn, je teď odporný štípavý led. Ze stěny vedle padají šutry a laviny. Konečně poduška a naše parádní plošina. Tady nás čeká rozhodnutí co dál. Buďto seběhnout laviništěm a ledopádem, rozměklým od vytrvalého slunce, nebo počkat do zítra. Nechce se nám být ve stěně ani chvíli. Rozhodujeme se pro sestup. Zajímavej víceboj: seběhnutí a vyběhnutí lavinového pole (ano běh, nikoliv rychlá chůze), lavírování po pochybnejch mostech, slezení 50° sněhosračkového svahu (po včerejšku žádnej problém - hlavně proboha už žádný traverzy po předních hrotek několik km) a obrovským přeskokem na závěr (dle Pavla klasifikace 3, ano bylo to kurva daleko). Už prakticky nemůžu a Pavel mě čas od času táhne za sebou jako pytel sraček. Konečně údolní ledovec. Je hotovo, je vyhráno, jsme dole, máme kopec. Krátký pochod na Džangi-Koš je už jenom povinost. Vaříme, pijeme, jíme. Úplně hotový jdeme spát, spíme v bivakovací boudě - na stavbu stanu nezbyla síla.

30.7 2010 Pátek
Ráno mě budí nějaká Ruska. Něco říká. Rusky. Zmůžu se jenom na: "Já nepanimaju, eeee" a padnu zase do mrákot. Balíme se a sestupujem. K našemu údivu jsme v dolině sami. O trochu níže stál ráno jeden stan (z něj byla pravděpodobně ona Ruska). Stát se nám něco ve stěně tak je to asi víc než v hajzlu. Sestup ledovcem je hnusnej, dlouhej a monotóní. Jeden Rus nám gratuluje k výstupu konečne alpláger. "To je v háji!" komentujeme stav situace na naší první zastávce - v baru. Není pivo. Somříme poslední jedno a něco k jídlu. Pivo pořád není. Stavíme stan, sprcha a další požitky. Pořád není pivo. Nad hruškovou limonádou tu sedí tři Češi. Ještě, že je aspoň vodka. Saratov není ve své budce vítá nás jeho zástupce a rovnou se ptá kde jsme tak dlouho. Popisujeme strasti výstupu, začíná se smát, když potvrzujeme, že jsme byli na vrcholu usměje se na nás, kývne hlavou a dodá: "Charašó molodci, charašó". Nejvyšší alpinistické hodnocení co se tady dává, alespoň pro nás dva to znamená víc než medajle co si dávaj Rusové za Pik Brno. V hospodě pořád nemaj pivo...

úterý 17. srpna 2010

Deníček Kavkaz - část I.

17.7.2010 Sobota
Ranní sraz na letišti tradičně nestíhám, ale není až tak kam spěchat. V porovnání s odjezdem do Skotska, kdy jsme odbavení stihli na poslední chvíli a na balení jsem měl hodinu a půl je to pohoda. Ladíme krysičky na 20,5 kg a příručáky na rovných 10 kg. Docela zajímavá úloha. Ještě předodletovou Plzničku a už lezeme do letadla. Pilot si vychutnal celou ranvej a už jsem se bál, že to nezvedne a okusíme pískoviště na konci. V letadle nuda. Konečně Moskva. Z letadla vypadá krásně - lesy, jezera. Pilot vypadá, že Airbus řídí poprvé. A manévruje v s námi jako s Migem při náletu na Moskvu. Načež nás složí na ranvej jak příslovečný pytel sraček. Rusko - u vokýnka celnice rychle vystřízlivíme z opojení východem. Nemáme kartičku pribytie / ubytie inostranca, co víc na pultíku, kde měly bejt nejsou, což evidentně tankuje jenom nás dva. Pod tlakem faktu, že další letadlo nám letí už za devadesát minut (díky Máro) vyplňujeme poslední dva formuláříky, na kterých si někdo evidentně trénoval propisku. Obrovskou frontu předbíháme s tím, že nám nužno drugoj samolet. Počmáranej formulář evidetně nevadí. Hurá, razítka do pasu a už jsme v Rusku oficiálně. Bereme krysy z pásu a jdeme hledat terminál D. Taxikář říká, že nás tam hodí za 1 000 rublů, protože to je 2 a půl kiláku. Znalý praktik místních taxikářů, proti kterým jsou ti pražští kluci od bobří řeky - jdeme pěšky. Nakonec se z dva a půl kiláku vylouplo asi pětset metrů pohodového pochodu halou. Hledáme a nakonec i nacházíme přepážku. Bohužel paní je nechutně pomalá a není si jistá, zda našich 45 minut bude dostatek. Prej už je pozdě, ať počkáme, asi pět minut před odletem přichází paní z naší letecké společnosti a dělá zázrak - vyzbrojuje naší skupinu (my dva inostránci z Čech, jeden Rus a Elena (blonďatá bohyně co se o nás starala, tlumočila atd. Ruska, horolezkyně a jak později přiznává i letuška, fajn baba). Následuje akce jak z americkýho béčkovýho akčňáku. Slečna z přepážky běží vepředu a ukazuje co máme udělat, následujeme my dva pěkně v pohorkách s krysama na zádech, za námi cupitá Elena (taky z krysou), Rus má jenom příručák a uzavírá skupinu. Bezpečnostní kontrola probíhá spíše symbolicky (ono hledejte pilníček na nehty u někoho kdo má na báglu přidělaný dva útočný cepíny. Na bráně nám ještě polepí batohy a konečně jsme v buse, kde na nás čeká (už dvacet minut) asi 40 lidí co nás maj opravdu rádi... Konečně letadlo. Batohy opíráme o schody do letadla. Konečně v letadle, snad i s batohama. Let zase nuda, dole je prd vidět. Pilot letí nejlíp co jsem kdy zažil - asi si je vědom stavu letadla a nepouští se do žádnejch větších akcí. Přistáváme pěkně houpavě a jemně - paráda. Pravda, že když spustily motory zpětný tah měl jsem pocit, že se Tupolev rozpadne. Letiště v Minerálkách už má klimatizovanou příletovou halu. Čekáme na bágly, loučíme se s Elenou, která míří s kamarády na Elbrus. Auto tu na nás už čeká a s ním i dalších pět hodin cesty. Trochu nás trápí žízeň a fakt, že nemáme žádný ruble.
speciálně pro Rýžu

Sedíme v autě a svištíme mým oblíbeným směrem, směrem hory. Řidič pouští nějakou místní muziku, koukám z okna na život kolem silnice a je mi dobře. Pořád mě zaráží, že nepřišla má oblíbená nálada na začátku každý akce - "že já se neoženim a nikam nejezdim" asi už mě to začíná bavit. Žízeň řešíme v obchodě v Nalčiku za 10 rublů co jsem kdysi dostal od Marie na památku. Z dálnice se pomalu stala silnice, ze silnice polňačka a z polňačky tankodrom. Kontrola na vojenské posádce se neobešla bez komplikací (holt transliterace "Škarohlíd" není zas tak jednoduchá a jak je vidno lze i na vícero způsobů) nakonec vše řeší jeden telefonát na posádkové velitelství. Konečně v kempu. Pan Anajev - místní boss nás vítá. Padáme hned do postelí a spíme.

18.7.2010 Neděle
Ráno se nás ujímá místní šéf Ali Anajev. Jak se ukazuje nic není problém, dokonce nám mění i prachy (a to v docela dobrym kurzu). Pak už jde všechno relativně snadno, snídaně, turecký hajzlíky, stavíme stan, kupujeme mapu, bombu do vařiče, pití, návštěva u pana Saratova - šéfa místní HS, oběd, válení ve spacáku, hospoda. Získáváme první zajímavá zjištění: místní jídelna je úděsná (zlatá závodka v Řeži). Večerní pijatika se podařila, zatím sice nedosáhla kvalit tradičních kavkazských pijatik, ale jsme tu taky první den, že ano. Družíme se s jedinými inostranci co jsme tu zatím potkali - se třemi Čechy, co zítra odjíždějí.

19.7.2010 Pondělí
Konečně akce - vyrážíme na Ukju. Ráno se balíme, ukládáme nepotřebné věci do depozitu, kupujeme jídlo a pak hurá ne do kopců, ale navštívit mistra Saratova, šéfa místní horské služby. Na svůj věk velmi čilý pán si nasazuje veliké brýle a směsí ruštiny a angličtiny domlouváme naše plány na následující dny, vyplňujeme formulář s plánem výstupu, který stvrzujeme vlastními podpisy. Dostáváme i přesný čas, kdy se máme hlásit po návratu, který samozřejmě ihned zapomínáme. Inu ohlásíme se hned jak přijdeme. Po té se Saratov ďábelsky usměje a ještě ďábelštěji nám zamává na rozloučenou. Ještě mezi dveřmi se stejným úsměvem dodá: "Most nět!" Vyrážíme za bandou Rusů, přesně tak jak se píše v Kleslově průvodci: po levém břehu. Vysoko v údolí zjišťujeme, že jsme blbě, možná jsme měli jít "vlevo od řeky", či po "levé straně údolí", ale určite po břehu pravém a ne levém. Pavel tomu musí rozumět, ten je v Labáku furt. Chvilku hledáme brod přes řeku Mižirgi, ale marně, řeka je široká a proud silný. Vracíme se do tábora. Saratov měl pravdu most strhl proud, ale když přicházíme zrovna dotloukají poslední prkýnka mostu nového. Stoupáme stejnou dolinou, tentokráte však po správném tedy pravém břehu. Pohoda, ale vedro jako sviňa. Konečně nočevky odkud cesta stoupá strmou zmijovkou (dle průvodce "nekonečné serpentiny" na 1,5 až 3 hodiny dle zátěže). Potkáváme místní babku s kytkama, moc si chce povídat, ale není jí vůbec rozumět. Stoupáme strmou stezkou. Galeje, galeje, galeje, začíná pršet. Bivak Ukjukoš se vyloupne z mlhy dříve než čekáme. Hodinu a třičtvrtě z nočevek, dívám se na svojí těžkou krysu a říkám si kolik toho asi člověk musí táhnout, aby to šlapal tři hodiny... Stavíme stan, vaříme čínskou polívku. Lezu do spacáku s tim, že jdu psát deníček. Budí mě až Pavel, když jde vařit večeři. Balíme se na zítra.

20.7.2010 Úterý
Ráno neslyším budík a tak budím Pavla až po páté. Čaj a sušenky k snídani. Konečně vidíme mohutnou severní stěnu Dychtau v celé její kráse, ta ale není naším cílem, my dnes razíme v rámci aklimatizace na Ukju (4330 m.n.m.). Stoupáme po stezce k "Golubniku" malé budce horské služby o pár set metrů výše. Odtud cesta pokračuje hnusným suťákem podél ledovce až pod suťový svah, kterým vede výstup. Tady nás chytá sluníčko. Stoupání sutí je na hovno. Pavel mi utíká někam dopředu, zatímco já řeším menší dechovou krizičku. V sedle necháváme batohy a po skalním hřebínku stoupáme na vrchol. Předbíháme skupina jistících se Rusů i člena horské služby, co posedává na hřebeni a udílí rady jak a kudy lézt. Kocháme se výhledy na severní stěny Mižirgi, Dychtau i Ulluazbaši, dokonce i vrcholovými partiemi Koštantau. Kochačku pomalu ukončují od východu přicházející mraky. Sestupujeme hřebenem (III. UIAA), lezeme sólo, lepší než následovat Rusy, kteří hřeben podcházejí odpornym suťákem a každou chvíli pošlou kamenou lavinku.

V sedýlku lehce posvačíme a valíme dolů suťákem. Pája mi utíká, nechápu jak může bejt v takovejch sračkách tak rychlej. Díky svojí nešikovnosti špatně došlapávám a padám (už nevím jestli po hubě nebo po zádech...) výsledkem je naražená ruka, bolí to jak sviňa, chvíli se obávám jestli není zlomená, ale vypadá ro, že ne. Plácáme se dál suťákem, což už mě dost sere. Konečně Golubnik a odtud už vede pohodová pěšinka. Vaříme polívku a odháníme neodbytné kozy kavkazské od našeho stanu. Chvilku předtím, než začne pršet lezeme do stanu. Podivné funění a mlaskání za stanem, vysvětluje neodbytelnost koz - včera jsem za stanem omylem rozsypal pytlík se solí a kozy jí teď vylizujou z bláta, snad po tom budou aspoň zdravý - byla s jódem. Uléhám ke psaní deníčku a po dvou hodinách meditací nakonec dopisuji poslendích několik dní. Zrovna se v Pavlem přeme jestli jsme v Evropě nebo v Asii, ono to totiž není jisté. Nakonec se shodujeme, že Kavkaz není nejvyšší pohoří v Evropě, nýbrž bezvýznamné pohoří v Asii. A taky jak ví každej Pražák - Asie začíná za Pelhřimovem. Sakriš venku furt chčije a deníčeku už mám dopsanej... Chtěl jsem napsat Petře básničku, ale myslím, že jí raději spočítám nějaký integrál, básničky mi nikdy nešly. Takže třeba tenhle:
Bezengi14
Hmm, tak to nebylo moc složitý, jdu najít Pájovi sušenky. Konečne přestalo pršet, nakonec se přemlouvám a lezu ze stanu, Je nádherně, venku zapadá slunce, teda už zmizelo za obzorem a vytváří krásně nasvícený mraky. Na východě se tyčí mohutná stěna Dychtau, jeden z okamžiků, kdy jsem rád, že jsem právě tady, na horách. Pavel podává brkaši se salámem a mátový čaj. Dívám se zpátky, ke skalnatým srázům Ukju. Už v Praze jsem si slíbil, že první kopec někomu věnuju - tak Davído, tenhle je pro tebe, pěkně to tam nahoře prosonduj ať víš, kde točej nejlepší pívo a až tam za tebou dorazíme tak to pořádně rozfofrujem.

Ukju 4 330 m.n.m. - výstup věnován Davidu Nováčkovi († 11.7.2010)

21.7.2010 Středa
Bez větších incidentů sestupujeme do tábora. Stavíme stan. Hlásíme návrat mistru Saratovovi. Vaříme fazole, které Pavel nakonec zachraňuje narychlo koupeným kečupem. O kousek dál, bydlí seznámení chtivá Ruska, pořád se tu vystavuje a čas od času přijde pokecat. Zase prší, sedíme ve stanu a čekáme až otevřou sprchu. Pak asi půjdeme do hospody. Půjde Ruska s námi? Jelikož už nemám co psát tak dvě historky o místní fauně. (1) Maj tu děsně chytrý krávy co si uměj otevřít, který se otvíraj směrem "k sobě"!! (2) Taky tu maj děsně agresivní pavouky. Včera našel Pavel jednoho pod šutrem. Pavouk pak dlouho zlostně útočit na kolík od stanu, až ho Pavel v rámci krajní nouze a nutné sebeobrany výše zmiňovaným kolíkem zlikvidoval. Ruska s náma nakonec do hospody nešla. Naopak se zahazuje s kdekdym, aby nás naštvala. Může za to samozřejmě Pavel, který evidentně preferoval přípravu oběda před povídáním si s Ruskou. Večer řádně zapíjíme náš výstup. Ačkoliv sem pořád vozí nové tváře jsme tu stále jediní Češi a kromě skupiny Litevců i jediní inostranci, trochu překvapivé zjištění.

22.7.2010 Čtvrtek
Dneska mám narozeniny a tak chčije už od rána. V magazínu maj zavřeno, Čtu si knížku - super policajtský povídky, co jsem koupil v Tescu ve výprodeji. V magazínu maj pořád zavřeno. V baru ne a navíc maj dobrý kafe. Pořád chčije. Po obědě dočítám knížku a přestává pršet. Jdeme lízt na skalky za řekou a pak hned do hospody. Snad se počasí umoudří a zítra vyrazíme na Šcharu.