Deníček z Korsiky

... aneb chtěli jste to - máte to mít!

Housenky - to nechceš!

28.4.  Na pražském okruhu se mi vysírá auto, měníme vozy, Míra ztrácí lezečky

29.4. Na trajektu si spálim držku,  Evču v noci pokouše liška do hlavy

30.4. Míra s Evčou jsou v nemocnici, my lezeme v Capuralinu

1.5. Evča letí do Prahy na očkování, Míra si kupuje lezečky, drsňáckej výlet do Restonici - místama chybí silnice, všude jsou jedovatý housenky, nahoře sníh a laviny přes cestu (=tu parádní vícedýlku nad jezerem si nedáme...)

Lezení na Bavelle - to chceš!

2.5. lezeme v Bocognanu, nejdří v sektoru, kde Míra a spol. loni strávili tři dny a kterej stojí za hovno, na vecer naštěstí nacházíme vedlejší sektor, kterej je úplně super

3.5. nákup, výlet k moři, přesun na Col de Bavella

4.5. lezení na Bavelle - mega super

5.5. multypič na Bavelle - divný, nepříjemný, blééé

6.5. výlet do Bonifacia

7.5. lezení na Bavelle, v noci vychřice - roztrhanej stan

další dny - návrat domu

Jizerky pro drsňáky II. (nalezeno v archívu)

6. října 2008 v 23:46

Dneska se podíváme na to jak si v Jizerkách též dobře zalozit... Berte to jako návod pro ty z vás co tu jeste nebyli...

Jako výchozí bod nám bude sloužit nalejvárna u Kozy v Oldřichovském sedle. Ideální je dorazit už v pátek večer a u Kozy si doplnit kapínek morál. V sobotu ráno pak vyrazíme směrem Stržový vrch, Kopřivník. Po chvilce chůze nás hned po pravé ruce zaujme charakteristická věž Sněhulák, tady zbystříme páč dál už začíná lezení. Pokud si chcete mermomocí vylízt něco na Sněhuláka, tak můžete, jistit se to nedá, ale slaňák tam je. Kousek dál po cestě je další nápadná věž Gorila. Tady už se zastavíme. Na Gorilu vedou dvě krásné spárky, Východní spára III-IV je lehoučká spárka akorát na žábu, Mikrospára IV je kraťoučká žábovačka, poněkud dosti převislá, ale s rukavicema žádnej problém. Bez rukavic si asi nechutně sedřete pazoury, ale to asi ve všech spárách v Jizerkách. Tady se lehce rozfuníme a valíme dál. V okamžiku, kdy se cesta začne stáčet doleva, pokračujeme pořád rovně, pokolena v dubovém listí až k Piku 60. výročí VŘSR. Výzva k exilu III je lehoučká pohodová spárka plná listí, vedlejší Rudí komisaři IV jsou už kapínek těžší. Není tady žádnej slaňák tak bacha. Vrátíme se na cestu a po ní to dovalíme až k výrazné věžičce Oldříšek. Napohodu si dáme cestu s nepochopitelným názvem Sokolík III, opět krátká lehká spárka na žábu. Po tomto výstupu začínate už cítit, že je třeba kapínek přitvrdit. Obejdeme Oldříška a mrkneme se na jeho Západní stěnu V-VI, už začátek není žádná prdel, ale jakmile stojíte na bříšku (nikoliv na vašem) máte jakžtakž vyhráno, páč tu jde tutovej vklíněnec. Což zlepší váš špatný duševní stav s mizernnym jištěním při překonávání bříška. Pár kroků na sokola a máte další problém. Buď ste dlouhán a problém se cvakáním neřešíte, nebo máte předloktí a nervy z oceli a cvakáte z těch mrdek kolem kruhu. My ostatní si buť rozerveme pazoury a cvakneme né příliž esteticky ze sokolíka, nebo máme koule a cvakáme až u pasu. Z kroužkem u kotníku, zjišťujem, že nejtěžší flek nás teprve čeká... většinou tam pravezujeme doleva a doprava tak dlouho až nahmátnem pravou hranu. Po tomle zážitku si již dopřejeme jenom něco lehkého na dolezení. Ideální trénink jizerských ploten je v Severní plotně IV na Skalní bránu. Začátek je pravda trochu převislej, ale pak už to je rajbuňk jedna báseň. No myslim, že by to pro dnešek mohlo stačit a tak vzhůru ke Kozovi doplnit morál a dát si kuře.

Dneska je na čase konečně dát ňáký prásky. Začneme na Sviním kameni Bukovou cestou V. Nesmíte se nechat odradit tim jak to vypadá a už vůbec tím co píšou v průvodci, tím myslím zejména "sokolíkem přes převis" a "traverz v rukách". Jelikož nahoře není slaňák, běžte se nejdřív mrknout kudy vede normálka, ať pak nebloudíte. Překvapivě nejhorší je vyvalit se na plotýnku co je pod kruhem (tzn. hned nad zemí). Od kruhu to jde docela rozumně pomocí sokolíka až na balkónek a dál po madlech do díry. Tady jde tutová hrotovka a s ohledem na to kolik jste tam nacpali jištějní je dobrý tady zaštandovat. Nebojte hrot to je jako prase. Po tom co se tu mačkáte už oba dva, nezbývá než se vydat do "traverzu v rukách" nebudu nic prozrazovat, ale je to pohoda věřte mi. Když už jsme tady tak si dáme i krásnou Jižní stěnu VI na Netopýří věžičku. Začátek je dost velká gymnastika, ale dá se to vybojovat, dokonce i docela slušně zajistit. Tak to tady je všechno a místo odpočinku se zatím přesuneme kolem Haussmanky, či přímo lesem pod nejkrásnější věž Jizerských hor, pod Zvon. Pokud Vám během přesun padne do oka věžička Jizerský kostelík, dám Vám radu: vyprdněte se na to. Takže Zvon, sem si dopřejeme parádní Severní cestu V. Nástup sokolíkem nás trochu protáhne, což se hodí, páč cvakání prvního nás protáhne o něco víc. Ale není to nic vypečenýho, narozdíl od jemného traverzu co nás čeká od kruhu. Na konci traverzu je třeba zatlačit šišku a dát ty dva kroky na plotnu. Odtud se pak dá ke druhému kruhu dojet na kole. Nejtěžší krok je dostat se správně do díry, pak už jenom travez vleže (asi nejtežší část výstupu) a pohodovou stěnkou na vrchol. Po krátké kochačce si půjdeme vyzkoušet, jak jsme se včera naučili rajbásky do cesty Skal a stepí divočinou V-VI na Homoli, čož je taková asfaltka trochu do kopce. Komu se to zdálo málo má vedle za rohem cestu Ťuhýk skalní VIb. Stejná asfaltka akorát s trochu míň příznivým sklonem. Tak a ted už jenom něco jako onu pověstnou tečku. Tu najdeme na Viničné plotně a jmenuje se Kauschkův odkaz VI. Začneme v levé části mělkou spárkou až na její konec. Tady je dobrý poštelovat nějaký to betelný jíšťo. Sic! nezacpěte si konec spárky frendíkama jelikož ho budete ještě zhusta potřebovat. Tam kde končí spárka začíná jemná polička na nohy. Ovšem jak tam ty nohy dostat to je to o co tu běží... Ale dá se. Pár baletních krůčku a máte kruh. Pokud to dále dovolí adrenalínem zahnědlé trenky můžete se začít prát s bouldrem nad kruhem. Je to jasně nejtěžší flek v celý cestě, ale je nad kruhem. Jakmile chytíte spáru máte posekáno a v pohodě už vyvalíte až na vrchol. Tak to je pro dnešek všechno, a zase někdy v Jizerkách.

Jizerky pro drsňáky I. (nalezeno v archívu)

1. října 2008 v 0:01

Jsou tradiční akce na, které zvu kdekoho, viz. třeba blížící se návštěva Frankenjury. Jsou naopak tradiční akce, na které nezvu nikoho, okruh účastníků je totiž striktně omezen. Tak to mu bylo i minulý víkend při tradičním lezeckém podujatí v Jizerských horách. O lezenici v Jizerkách (a nejen té letošní) se rozepíšu snad někdy příště. Teď bych chtěl totiž sesmolit něco o druhé části podujatí, o tradiční večerní konzumaci nejlepšího kuřete ve střední Evropě spojené s tradiční konzumací většího množství piv v podniku "U Kozy".

Podnik "U Kozy" leží v těsné blízkosti oblíbené výletní restaurace Hausmanka v Oldřichovském sedle. Zatímco na Hausmance končí rodinky s dětmi, cyklisté v pestrobarevných oblečcích a podobná vybraná společnost, ke Kozovi, místnímu nestorovi, chodí všemožná trampská, lezecká a jiná chátra. Dneska večer tu končim i já s Pepou. Pivko, kuře, okurky, pivko, pivko ….. pivko. Jojo u Kozy je jako doma. Pivko tu roznášej dvě príma slečny, té jedné nikdo z nás neřekne od loňska jinak než "Slepičí vývar" a ta druhá je její kamarádka… to aby se nám to nepletlo.

Během našeho přispíváni k hrdému prvenství naší vlasti v počtu vypitých zlatavých moků na osobu se u našeho stolu střídají různé figurky. Popularitě se těší zejména jistý "ó-ká-í-ef-dabljů", rodilý to bavič, co tahá z rukávu jednu historku za druhou nehledě na to jestli ho někdo poslouchá. S OKIFW jsme kámoši od tý doby co před dvouma hoďkama podporoval naše respektive spíše Pepovo snažení ve Viničné plotně. A jeho historky též stojí za to, takže: "Kozo, ještě dvě!" Trochu dusno začíná být, když se k naší pozici začne přibližovat né příliš půvabná postarší pani (pracovní název "Pekařka"). Naštěstí dva schůdky se ukáží jako nepřekonatelná překážka. Pani nakonec prohlásí, že je z hygieny a svalí se zpět na svou židli.

Přihází postarší pán (pracovní název "Kuplíř"), vzhledem místní švihák a lamač srdcí starších dam v celém širém okolí. Jeho duševní průjem, kterej nám začíná valit do hlav zde snad nemá cenu ani rozepisovat. Víceméně se to točí kolem faktu, že Pekařka chce šukat, a ten pán co to na něj zrovna zkouší je tam zrovna z manželkou. Kuplíř se při každém použití slova "šukat" tváří jak prvňáček co se chlubí tatínkovi, cože se to naučil od kamarádů ve škole za nové slovo. Následně se tomu tlemí jak Béda vtipu o velmi sprostém prasátku. Snažím se ho uklidnit, přičemž nehledě na věkový rozdíl přecházím přímo ke kamarádskému oslovení "hele vole…" Přichází Pekařka, bohužel. "Ahoj, můžete se mě zeptat na co chcete, a může to bejt i o sexu" zatímco Kuplíř zbaběle vyklízí pozici zabíjíme čas ptaním se na kraviny. "Můžete se mě zeptat na co chcete, a musí to bejt o sexu", nasazuje Pekařka vyšší laťku. Hořce litujeme že tu není náš kamarád Aleš, ten by jistě vymyslel dotaz, že by se Pekařka červenala i v podkolenních jamkách. Situaci zachraňuje OKIFW, dvaceti minutami historek, což nám poskytne dostatek času k vyprázdnění půllitrů a vyrovnání účtů. "A kde budete bydlet" nadhazuje Pekařka společně s nabídkou ubytování. Tvrdíme, že jedeme rovnou do Prahy, čemuž překvapivě nevěří. Nakonec přesvědčujeme tvrzením, že Pepa rád řídí vožralej. Ještě mezi dveřma pokřikuju po Kuplířovy "kde máš káru vole?", dřímeje přitom v ruce klíče od bytu, cihla bohužel nebyla zrovna po ruce. A následně mizíme v hloubi lesa s vírou, že nás Pekařka nenajde…

Tak zase za rok…