Vůně jehličí

Zastavení první: ( 13 4 dny, před odjezdem) "Sakra nepřehání to ten Pája, vždyť jedeme až příští víkennd, to mám v kalendáři. To je blbost domlouvat to už teď, ne. Mu raději zavolám. Jo, aha, už teď? Jo, jasný.... Nevim, dej mi půl hoďky." No, nakonec jsem to všechno popřesouval a můžeme ve čtvetek večer vyrazit.

Zastavení druhé: (12 hodin před odjezdem) Je asi půl šestý ráno a mě přstaly fungovat záda. Ranní bilance je neúprosná - nemůžu se předklonit, vůbec. Asi následek včerejší sauny. Dávám si tři hodiny na rozhejbání, když se nepovede tak to rušim. Nakonec se mi daří se skučenim, hekanim a drobnou pomocí předklonit se tak abych si aspoň zavázal tkaničky. Super, akorát tu stěnu večer před odjezdem pro sichr zrušim...

  Ve Smokovci i na Hrebienku je podezřele prázdno, kde jsou davy turistů, výletníků, mířících na kafe na Terynu, nebo jenom sáňkařů mířícich s dětma na Hrebienok? Nikdo,… nikde… kromě nudící se obsluhy zubačky. Je krásně a tak míříme rovnou pod Veverkáč. Cílem jsou dnes Slavnovské zuby – ostrý hřeben v levé stěně Veverkova žlabu. Cesta je šláplá, sněhu minimum a tak mám alespoň prostor přemýšlet jaký vliv na lezení mixů za M5 bude mít fakt, že se pořád nedokážu předklonit…

  Zvuk zurčící bystřinky linoucí se z útrob Veverkova ledopádu nás jasně přesvědčuje o krásách kosovek vlevo. Ty nás nakonec stály dvě lehoučký dýlky na začátek žlabu. Tady konečně začíná naše snažení v Silvestrovském blues za M5. První dýlku jsem vyfásnul já. Moc se mi do toho nechce, ale jde to výrazně líp než jsem čekal a tak raději valim, bez většího zdržování na první štand, kterej teda nemůžu najít. Teda našel jsem ho snadno, je dobře vidět dobrej kus nade mnou… Lano to nedá, varianta „kousek popolez“ moc nepřipadá s ohledem na lezecké obtíže. Štanduju u šutru a Pája to pak cukne těch deset metrů ke štandíku. Lezení pěkné, sem tam je třeba zabojovat, ale vždycky pěkně nad jištěním. Štandy jsou bytelný nejty se smycema a majlonama, takže pohodička ještě větší. S klíčovou dýlkou si vyradil Pája svým rozvážným stylem, kdy si to pěkně zajistí. Další je na mě a jelikož nedisponuji Pájovym rozvážnym stylem, ale spíše stylem "raději to nějak přebušim a pak si zkusim něco dát". Naštěstí je to spíš pantošení ve sněhu, i když stěnka s převýskem vyžaduju trochu sebezapření a vynalézavosti, takže to řeším s obligátním "dávej bacha" a originálním cepouchem „na spoďáka" ve výlezovém balvanu. Následující žlabík je lehoučkej, tak to bez jištění valim až pod závěrečnou asi třímetrovou stěnku. Troška bouderingu, kde to málem voperu na celou dýlku (kdo by zakládal, když to je lehký) a už sedím v sedýlku. Za chvíli tu je i Pája. Kochačka, dál to nevede. Tři sláňa do žlabu, štandy jsou, takže pohodiča. Další dvě sláňa přes Vevekáč a s posledním světlem akorát balíme lana a sbíháme na cestičku. Vykopáváme cajky co jsme si tu ráno nechali a sypeme se na Zámku, bohužel to je do kopce, naštěstí ne moc…

  Tak tři pivka večer překvapivě na nefungující záda nepomáhaj, ale to by se asi dalo čekat. Ranní kypanec nás trochu rozvláčnujě v naší aktivitě a tak jsme pod JZ stěnou Prostredného štítu poněkud později než jsme čekali. Nic naplat, lajnu máme vybranou – stěnkou do žlabíků a pak žlabíkama – až se divíme že tam nic nevede. Po hodině intenzivního lesnictví v nástupových kosovkách už se tomu tolik nedivíme. Konečně jsme pod stěnou a Pája se vydává do první dýlky, co by měla být asi nejvypečenější. Pája opět postupuje svým nezaměnitelným rozvážnym stylem, … Po dvou hoďkách už kosnu jak zvíře a čekám, kdy Pája jebne páč podle zvuků shora mu zjevně došla šťáva. Trochu adrenalinu a už podle klepající se kosovky nahoře poznávám, že bezpečně štanduje. Lezení to je pěkně svižně, už od prvních metrů si libuju, že si tu člověk i zaleze. Čim výše, tím méně si libuju a místy se ozývá i skuhrání o pomoc. Tak tohle byl docela kotel, minimálně v porovnání se včerejší M5.

Vůně jehličí, 1. dýlka, M6

  Převislý kosovky nad prvním štandem vyšly na mě. Naštěstí po intenzivním tréninku v lese pod stěnou už víme jak na to. Házim motyky přes rameno a přes dvě kosovkový bříška se přesouvám do žlabíku, odtud už to bude úplná pohoda. Že to nebude úplná pohoda zjišťuje Pája hned v dalším skalním prahu. No, kdo by se chtěl taky pantošit ve sněhu… Na druhym bojuji pěkně voledněnou stěnku. Pája shora hlásí, že i já se mám na co těšit. Podivnej spárokomín ve čtvrtý dýlce vyšel tedy na mě. Radši valim a moc nepřemejšlim, kdyžtak to nějak odpružim. Následující nepromrzlí drny už se jistit nedaj skoro vůbec, tak raději lezu a čekám kdy to urvu, prosvištim a vorvu do toho hexíku na konci komínka. Konečně štand v jeskyňce, kde by se dobře bivakovalo :)) Asi nejen proto Pavel ani nezastavuje a leze to kosovkama snad už poslední dýlku. Juj, konečně konec stěny - vrcholem se to dá nazývat jenom těžko. Každopádně cesta tu končí, balíme lana a další cajky, jsme borci. Bohužel si borci zapoměli nastudovat sestup. Náš plán "nějaktosvalímenadruhoustranu" a "paktonějakseběhneme" začíná narážet na detaily jako: "tudytonejde", "tudytakyne" a zejména "kurvatojetma". Za svitu čelovek se shodujeme, že ten žlab dolu, co se nam vubec nelibil, není až tak špatnej. Pavel našel smyčku za lokrem - někdo už evidentně už jel dolu. Vypadá to, že neumřem. "Asi tu umřem!" napadá mě po jednom slanění sněhovym žlabem a druhym slanění úzkym komínem. Pája zrovna jede ze starý skoby co se divně hejbe... radši nic neříkám a koukám jinam, přecejenom jsem k tomu taky cvaklej. "Volný, sme dole" ozývá se zdola. Super. Balíme se a již v pohodě sestupujem na Zámku. V pohodě kazí jenom lesík nástupových kosovek, ale tuhle vzpomínku na prokletý les se raději snažím zapudit.

Vůně jehličí, 4. dýlka, M4 (foto: Pavel Bohuněk)

  Na Zámce nás vítá večeře. Horolezci jsou tu tak trochu rarita, ale maj nás rádi a když už máme ten prváč tak teda panáčka s paní chatárkou, panáčka s borcom co nám přinesl večeři... Znáte to... Teplá sprcha, čtyři piva a další den už jenom procházku na Skalnatý pleso. Jo, a jmenuje se to Vůně jehličí je to za M6, to pro případné zájemce.