Tři ostrovy

Letošek mě zavál postupně na tři ostrovy a protože lízt se dá všude tak tu je malý lezecký report:

Zastávka první Tenerife

Na Tenerife dá dostat akorát letadlem a na místě pak půjčit auto. Nejlepší sou Cicar, největší čaráci sou pak u Goldcaru (= Goldcar never more). Spaní a šopování no problem, jídlo super, moře teplý furt. Orientace je snadná – sever = velký klify s plážema, nicmoc lezení po vápně a zologická s velrybou; západ = písečný pláže s velkejma hotelama a vyprasenejma německejma důchodcema, Východ = neskutečná divočina Tanagana, džungle a kulervoucí romantycký útesy. Hlavní lezení je na jihu (Arico, El Río a Guaría), materiálem tu je ňákaj sopečnej tuf (leze se po tom pěkně). Centrum je super sopka, kde se dá lízt na třítisícovku, lízt v Caprichu nebo se jenom tak kochat fantastickou krajinou

Lezení v Caprrichos

Logika je pak jasná: na jihu se leze a vegetí, na severu, na východě a v centru se vejletí. Celej ostrov je super, koupat se dá celoročně, lezecký cajky koupíte v Aricu.
Bédova lezecká poznámka: Nejlepší jednoznačně Caprrichos (už za tu krajinu kolem) a Arico - i když tady co oblast to názor. Arico je krátký a úderný, kde se leze od prvního metru až nahoru. Guaría mi přislo zbytečně moc vomáčky (když je na třicetimetrovym 6a+ jeden flek cca za 6a+ a zbytek tak za 3) a El Río se mi prostě nelíbilo.

Super hory na Tenerife

Zastávka číslo dvě Korsika

Na cestu na Korsiku máte dvě možnosti buď vlastním vozem a trajektem, nebo letadlem a pujčenym vozem, co je ekonomičtejší asi nechám na vašem posouzení. Šopování tu je normální francouzský – sem tam ňákej Garfield. Lezecký šopy sou v Bastii a v Corte (a možná i jinde), to se hodí když si vezmete jenom jednu lezečku a když si chcete koupit průvodce. Průvodci sou dva: jeden čistě skalkařskej a druhej na multypiče. Skal sou tu mrtě tak si to chce jenom vybrat. My byli v Caporalinu (docela gut, ale kvůli vápnu jezdim raději do Provence) a v Bocognano (not so bad...) a nejlepší sou samozřejmě žulový bomby v údolí La Restonica a v okolí sedla Col de Bavella. Moře je furt studený takže pokud se chcete i rachtat tak jedině v největších letních vedrech, což zase může bejt na pikaču na lezení, ale Bavella a Restonica je naštěstí dost vysoko, takže pohoda. Jezdit na jaře je úplná debilita, páč v horách je sníh a kosa. Na restdeje se hodí kromě válení se u moře ještě trekování po horách (kdekoliv) a cukrárnách v Bonifaciu. Pro fajnšmekry tu pak je spektakulární výlet na Punta di u Diamante a sľanování vodopádů na kaskádách Polischellu.

Lezení na Col de Bavella

Bédova lezecká poznámka: V průvodci sou tři prdele voblastí, ale většina sou takový lepší či horší Černolice (nemám nic proti Černolicim, naopak to tam mám rád, ale 1000 km bych tam z Prahy nejel...). Takže za lezení stojí: nakýblovat se do Col de Bavella nebo do Restonici a polízt tam co se dá z místních žulovejch krásek.

Col de Bavella

Zastávka číslo tři Jeju

Nutno předeslat, že jsem tu nelezl. Sice tu je pár klifů podobných Polínku, nicméně nezkusil jsem s ohledem na tajfun. Celej ostrov je unesko natural herityč … no nevim, na místní nejvyšší pík Mt. Hallasan sem se teda zase kvuli tajfunu nedostal. Kráter Seongsang a klif Jusangjeolli sou sice pěkný a možná to za tu frontu korejek se selfí tyčema stačí, na druhou stranu levej malíček bych za to nedal. A tak jediná bomba je lávová trubka Manjanggul co fakt stojí za to.

Jeju

Dopravu na místo řeší letadlo, místní pak celkem obstojná síť autobusů i když to chce do ní trochu proniknout (já celej den jezdil na černo, páč moje korejština very bed a řidičova čeština jakbysmet, ale co když jsem ten turista), tágo je levný, půjčovna je drahá. Jídlo korejský všude no problem, divný věci z moře sou super, legendarní black pork si klidně nechám ujít a kimiči taky, pro ortodoxní je pak mekáč v Jeju City.

Bédova lezecká poznámka: Sem bych lízt nejel. 

Turistika po korejsku

Utrpení na Wachauergratu

Jelikož jsme se do Wachau chystali už druhý jaro nezbylo než vyrazit v půlce září. Na rozpink jsme si dali tradiční polezeníčkou nad hradem s romantickou kochačkou v Dürnsteinu. No a pak asi jak byla večer kosa jsme v nějaké slabší chvíli dostali nápad vylézt si jednu údajně nejvíc nej vícedýlku Rakouska - Wachauergat. Klasifikačně brnkačka - jedna dýlka za 6-, pár za pět, v průměru asi tak 3+. Tzn. žádnej důvod se stresovat, jedna čokoška na půl, jedna petka s vodou... Za chvíli jsme nahoře.

Klíčové dýlky na Smaragdu

Když se mám i v temném lese náhodně podařilo najít správnej nástup - šutr s minišipkou, vypadalo všechno optimisticky. Obtížnostně se perník láme na věži Smaragd, kde je třeba nezaboudit a hlavně výlízt i tu 6-. Pohoda. (Smaragd nabízí i pěkné směry v sedmém a osmém grádu, které si do budoucna ještě návštěvu vyžádají.)

Hřeben vostrej jak kudla

V dalších dýlkách se ukazuje, že hlavní problém není ta "6-" u klasifikace, ale ta "17" u počtu dýlek. Díky místní hrubý skále, mám prsty prolezený na hadry a nazouvání lezeček obrečím už od osmé délky. Peklo končí až nahoře, naštěstí je tu hospoda (jak jinak) a stíháme ještě rádlo na sestup.

Nezbývá než všem doporučit!

Hokejka

  Předpověď počasí všude v okruhu 600 km vypadá dost mizerně a tak pomalu a jistě vykrystalizovává nejlepší varianta: v sobotu večer rychlíkem do Popradu, v neděli ráno lanovkou do Lomnickýho sedla, vylízt Hokejku, seběhnout zpět na Skalnatý a odtud na Zámku. Přechrupnout na Zámce, během pondělních deštíků se romantickou procházkou přesunout na Brnčálu a v úterý se poprat s Červenejma převisama a večer zpátky do Prahy… Tolik smělý plán a teď neméně pestrá realita.

 Neméně pestrá realita narazila už při nákupu jízdenek – postýlky už nejsou tak to budeme muset přepankovat v kupátku. Pank to byl ozajustnej, včetně celou cestu skypující (když je ten net zadarmo…) cikánky, vylitejch juniorů, poblitejch hajzlíků, chodbiček a juniorů. Nástup pod stěnu je naštěstí z jiného ranečku. Sjezdovku z Lomnice na Skalnaté pleso šlapat nechce nikdo. Takže opalovačka a čekání na lanovku. Na Skalnatym dáváme výbornou kávičku. Chodit na Skalnatou chatu se ukazuje jako píčovina, páč chatár je sice rekordman, ale jinak asi dement. Na pohodičku se přesouváme další lanovkou do Lomnickýho sedla. Tady necháváme jeden batoh u lanovkáře a valíme hřebínkem směr Lomničák. První slaňák nacházíme úplně v pohodě, další už vůbec (což vůbec nevadí, protože po prvním sláňu se to dá seběhnout po řetězech.

První dojmy:

- Západní Lomnice je stěna jako prase, obří, čistá a krásná, vůbec se to nedá srovnat s tím co jsem zatím v Tatrách lezl

- Nástup z Lomickýho sedla je super, rychlý, pohodlný, žádný supění hodiny do kopce

- Foto topo, z tatry.nfo.sk je úplně dokonalý, nedá se zabloudit

V celý stěně jsme tři dvojky: jeden tým leze Puklinu v platni, jeden Puškášovu cestu a my jsme v Hokejce sami.

K jednotlivým dýlkám asi toto:

- První a druhá jsou docela svižný trojky, původně jsem si myslel, že to půjde s prstem v nose, nakonec docela dost lezení, kde jsem byl rád, že šlo tak krásně zakládat.

- Třetí dýlku lezeme těžší variantou, ale asi nejmíň hezký lezení v celý cestě. Rozbitá skála, nic hezkýho. Příště raději obejít původním směrem.

- Čtvrtá dýlka „Kříž“ nabízí opět super lezení, tentokráte již v pátém grádu. Zejména milovníci technických ladiček bez rukou to budou milovat, pro nás kluky a holky z Jury nezbylo než zatlačit šišku hodně hlubokou a nějako to vybruslit.

Kříž

- Pátá dýlka nás jasně utvrdila, že zabojovat v Kříži stálo za to. Orgáč nejvyššího kalibru. Super plotna, nohy na tření, madla na ruce. Skoro se musim nutit zastavovat abych občas založil, či cvakl skobu. Ha, útěk nahoru se nevyplatil. Poslední dobrý jištění kdesi daleko, zbývá erární skoba za lupenem. Zkouším zleva, přímo, nakonec i koutem zprava, což vypadá lehčí, vysoko nad skobou zjišťuju, že to lehčí není. Šaškování a zkoušení všech variant nás stojí dost času. Nakonec pustilo přímo přes skobu pár odvážnejma krokama. Ze štandu si měřím převis jako prase nad náma a začínám mít blbej pocit.

Hokejka

- Šestá dýlka se jmenuje „Hokejka“ nevim proč, pokud jí tam někdo vidíte tak mi prosím pošlete obrázek. Převis jako prase je sice psanej jenom za 5, ale to bych nebral moc vážně (to asi u klasifikace všech dýlek, ale možná to jenom na místní žule neumim). Po dlouhym vyklepávání a sondování, to nakonec pustilo čistě útokem na direkt s trochou dynamiky. Haničce se nějak podařilo koutkem s trochu menším úsilím. Zbytek dýlky nad převisem překvapil ještě docela přísnym, ale nádhernym lezením po malejch.

- Sedmá dýlka byla divná plotna vedle spáry. Moc se mi to nelíbilo, ale asi jsem to dobře netrefil.

- Od sedmý dýlky to je už docela zavlhlý, až mokrý. Osmá začíná dost hnusnym mokrym koutem, ze kterýho jsem vylezl špinavej jak prase. Následující převislý bříško nás bohužel připravilo o čistej přelez, háknout to šlo dobře… No třeba někdy příště.

- Devátá dýlka je už jenom doražením celého výstupu, divný komínospáry, kde sice nevíme jestli zleva nebo kudy, ale nakonec trefíme asi ve správnym pořadí. Dolez na vrchol je už pohodička.

Na vrcholu kávička v putyce (náš zatím nezměněný rituál – hospoda na vrcholu). A s posledním světlem sestupujeme hřebenem na Lomnické sedlo. Na Skalnatý to je sice co by kamenem dohodil, ale cesta se furt brutálně klikatí, takže to je takovej pochod smrti. Pokračujeme za tmy na Zámku, i když nás místní expert přesvědčuje, že nás určo sežere medvěd.

Epilog

Další den se i přes únavu materiálu přesouváme na Brnčálu. Na Červené převisy nebyla ani síla ani morál. Tak si alespoň Hanička dohání tahací deficit z Hokejky v Cestě pres knihu.

Ptáci I. - Jihoafrická republika

Dudkovec stromový (Phoeniculus purpureus)

Ibis hagedaš (Bostrychia hagedash)

Majna obecná (Acridotheres tristis)

Rybařík jižní (Ceryle rudis)

Spárák šedý (Corythaixoides concolor)

Poznámky z tréninkového deníčku

- na všechno je dneska applikace do mobilu! Jelikož mám slabý břicho tak doporučuju tohle (link zde)

- po dlouhý době se mi podařilo překonat konečně level Princess Fiona na visící aplikaci (taky doporučuju) - Beasmaker 1000 PRO (link zde)


- je to v nohách! rozdíl mezi 5.10 (vod tý doby co to má Addidas šli s kvalitou dost do kopru)... a Miurou je kurva velikej, na to jsem samozřejmě až po dost dlouhý době ;)

- na Kapucínkách se po letech (co jsem tam nebyl) podařil Souboj Titánů (sice 7- ale to není o číslech). Jo a dá se to vylíz i když vysíte Princeznu Fionu....

Deníček z Korsiky

... aneb chtěli jste to - máte to mít!

Housenky - to nechceš!

28.4.  Na pražském okruhu se mi vysírá auto, měníme vozy, Míra ztrácí lezečky

29.4. Na trajektu si spálim držku,  Evču v noci pokouše liška do hlavy

30.4. Míra s Evčou jsou v nemocnici, my lezeme v Capuralinu

1.5. Evča letí do Prahy na očkování, Míra si kupuje lezečky, drsňáckej výlet do Restonici - místama chybí silnice, všude jsou jedovatý housenky, nahoře sníh a laviny přes cestu (=tu parádní vícedýlku nad jezerem si nedáme...)

Lezení na Bavelle - to chceš!

2.5. lezeme v Bocognanu, nejdří v sektoru, kde Míra a spol. loni strávili tři dny a kterej stojí za hovno, na vecer naštěstí nacházíme vedlejší sektor, kterej je úplně super

3.5. nákup, výlet k moři, přesun na Col de Bavella

4.5. lezení na Bavelle - mega super

5.5. multypič na Bavelle - divný, nepříjemný, blééé

6.5. výlet do Bonifacia

7.5. lezení na Bavelle, v noci vychřice - roztrhanej stan

další dny - návrat domu

Jizerky pro drsňáky II. (nalezeno v archívu)

6. října 2008 v 23:46

Dneska se podíváme na to jak si v Jizerkách též dobře zalozit... Berte to jako návod pro ty z vás co tu jeste nebyli...

Jako výchozí bod nám bude sloužit nalejvárna u Kozy v Oldřichovském sedle. Ideální je dorazit už v pátek večer a u Kozy si doplnit kapínek morál. V sobotu ráno pak vyrazíme směrem Stržový vrch, Kopřivník. Po chvilce chůze nás hned po pravé ruce zaujme charakteristická věž Sněhulák, tady zbystříme páč dál už začíná lezení. Pokud si chcete mermomocí vylízt něco na Sněhuláka, tak můžete, jistit se to nedá, ale slaňák tam je. Kousek dál po cestě je další nápadná věž Gorila. Tady už se zastavíme. Na Gorilu vedou dvě krásné spárky, Východní spára III-IV je lehoučká spárka akorát na žábu, Mikrospára IV je kraťoučká žábovačka, poněkud dosti převislá, ale s rukavicema žádnej problém. Bez rukavic si asi nechutně sedřete pazoury, ale to asi ve všech spárách v Jizerkách. Tady se lehce rozfuníme a valíme dál. V okamžiku, kdy se cesta začne stáčet doleva, pokračujeme pořád rovně, pokolena v dubovém listí až k Piku 60. výročí VŘSR. Výzva k exilu III je lehoučká pohodová spárka plná listí, vedlejší Rudí komisaři IV jsou už kapínek těžší. Není tady žádnej slaňák tak bacha. Vrátíme se na cestu a po ní to dovalíme až k výrazné věžičce Oldříšek. Napohodu si dáme cestu s nepochopitelným názvem Sokolík III, opět krátká lehká spárka na žábu. Po tomto výstupu začínate už cítit, že je třeba kapínek přitvrdit. Obejdeme Oldříška a mrkneme se na jeho Západní stěnu V-VI, už začátek není žádná prdel, ale jakmile stojíte na bříšku (nikoliv na vašem) máte jakžtakž vyhráno, páč tu jde tutovej vklíněnec. Což zlepší váš špatný duševní stav s mizernnym jištěním při překonávání bříška. Pár kroků na sokola a máte další problém. Buď ste dlouhán a problém se cvakáním neřešíte, nebo máte předloktí a nervy z oceli a cvakáte z těch mrdek kolem kruhu. My ostatní si buť rozerveme pazoury a cvakneme né příliž esteticky ze sokolíka, nebo máme koule a cvakáme až u pasu. Z kroužkem u kotníku, zjišťujem, že nejtěžší flek nás teprve čeká... většinou tam pravezujeme doleva a doprava tak dlouho až nahmátnem pravou hranu. Po tomle zážitku si již dopřejeme jenom něco lehkého na dolezení. Ideální trénink jizerských ploten je v Severní plotně IV na Skalní bránu. Začátek je pravda trochu převislej, ale pak už to je rajbuňk jedna báseň. No myslim, že by to pro dnešek mohlo stačit a tak vzhůru ke Kozovi doplnit morál a dát si kuře.

Dneska je na čase konečně dát ňáký prásky. Začneme na Sviním kameni Bukovou cestou V. Nesmíte se nechat odradit tim jak to vypadá a už vůbec tím co píšou v průvodci, tím myslím zejména "sokolíkem přes převis" a "traverz v rukách". Jelikož nahoře není slaňák, běžte se nejdřív mrknout kudy vede normálka, ať pak nebloudíte. Překvapivě nejhorší je vyvalit se na plotýnku co je pod kruhem (tzn. hned nad zemí). Od kruhu to jde docela rozumně pomocí sokolíka až na balkónek a dál po madlech do díry. Tady jde tutová hrotovka a s ohledem na to kolik jste tam nacpali jištějní je dobrý tady zaštandovat. Nebojte hrot to je jako prase. Po tom co se tu mačkáte už oba dva, nezbývá než se vydat do "traverzu v rukách" nebudu nic prozrazovat, ale je to pohoda věřte mi. Když už jsme tady tak si dáme i krásnou Jižní stěnu VI na Netopýří věžičku. Začátek je dost velká gymnastika, ale dá se to vybojovat, dokonce i docela slušně zajistit. Tak to tady je všechno a místo odpočinku se zatím přesuneme kolem Haussmanky, či přímo lesem pod nejkrásnější věž Jizerských hor, pod Zvon. Pokud Vám během přesun padne do oka věžička Jizerský kostelík, dám Vám radu: vyprdněte se na to. Takže Zvon, sem si dopřejeme parádní Severní cestu V. Nástup sokolíkem nás trochu protáhne, což se hodí, páč cvakání prvního nás protáhne o něco víc. Ale není to nic vypečenýho, narozdíl od jemného traverzu co nás čeká od kruhu. Na konci traverzu je třeba zatlačit šišku a dát ty dva kroky na plotnu. Odtud se pak dá ke druhému kruhu dojet na kole. Nejtěžší krok je dostat se správně do díry, pak už jenom travez vleže (asi nejtežší část výstupu) a pohodovou stěnkou na vrchol. Po krátké kochačce si půjdeme vyzkoušet, jak jsme se včera naučili rajbásky do cesty Skal a stepí divočinou V-VI na Homoli, čož je taková asfaltka trochu do kopce. Komu se to zdálo málo má vedle za rohem cestu Ťuhýk skalní VIb. Stejná asfaltka akorát s trochu míň příznivým sklonem. Tak a ted už jenom něco jako onu pověstnou tečku. Tu najdeme na Viničné plotně a jmenuje se Kauschkův odkaz VI. Začneme v levé části mělkou spárkou až na její konec. Tady je dobrý poštelovat nějaký to betelný jíšťo. Sic! nezacpěte si konec spárky frendíkama jelikož ho budete ještě zhusta potřebovat. Tam kde končí spárka začíná jemná polička na nohy. Ovšem jak tam ty nohy dostat to je to o co tu běží... Ale dá se. Pár baletních krůčku a máte kruh. Pokud to dále dovolí adrenalínem zahnědlé trenky můžete se začít prát s bouldrem nad kruhem. Je to jasně nejtěžší flek v celý cestě, ale je nad kruhem. Jakmile chytíte spáru máte posekáno a v pohodě už vyvalíte až na vrchol. Tak to je pro dnešek všechno, a zase někdy v Jizerkách.

Jizerky pro drsňáky I. (nalezeno v archívu)

1. října 2008 v 0:01

Jsou tradiční akce na, které zvu kdekoho, viz. třeba blížící se návštěva Frankenjury. Jsou naopak tradiční akce, na které nezvu nikoho, okruh účastníků je totiž striktně omezen. Tak to mu bylo i minulý víkend při tradičním lezeckém podujatí v Jizerských horách. O lezenici v Jizerkách (a nejen té letošní) se rozepíšu snad někdy příště. Teď bych chtěl totiž sesmolit něco o druhé části podujatí, o tradiční večerní konzumaci nejlepšího kuřete ve střední Evropě spojené s tradiční konzumací většího množství piv v podniku "U Kozy".

Podnik "U Kozy" leží v těsné blízkosti oblíbené výletní restaurace Hausmanka v Oldřichovském sedle. Zatímco na Hausmance končí rodinky s dětmi, cyklisté v pestrobarevných oblečcích a podobná vybraná společnost, ke Kozovi, místnímu nestorovi, chodí všemožná trampská, lezecká a jiná chátra. Dneska večer tu končim i já s Pepou. Pivko, kuře, okurky, pivko, pivko ….. pivko. Jojo u Kozy je jako doma. Pivko tu roznášej dvě príma slečny, té jedné nikdo z nás neřekne od loňska jinak než "Slepičí vývar" a ta druhá je její kamarádka… to aby se nám to nepletlo.

Během našeho přispíváni k hrdému prvenství naší vlasti v počtu vypitých zlatavých moků na osobu se u našeho stolu střídají různé figurky. Popularitě se těší zejména jistý "ó-ká-í-ef-dabljů", rodilý to bavič, co tahá z rukávu jednu historku za druhou nehledě na to jestli ho někdo poslouchá. S OKIFW jsme kámoši od tý doby co před dvouma hoďkama podporoval naše respektive spíše Pepovo snažení ve Viničné plotně. A jeho historky též stojí za to, takže: "Kozo, ještě dvě!" Trochu dusno začíná být, když se k naší pozici začne přibližovat né příliš půvabná postarší pani (pracovní název "Pekařka"). Naštěstí dva schůdky se ukáží jako nepřekonatelná překážka. Pani nakonec prohlásí, že je z hygieny a svalí se zpět na svou židli.

Přihází postarší pán (pracovní název "Kuplíř"), vzhledem místní švihák a lamač srdcí starších dam v celém širém okolí. Jeho duševní průjem, kterej nám začíná valit do hlav zde snad nemá cenu ani rozepisovat. Víceméně se to točí kolem faktu, že Pekařka chce šukat, a ten pán co to na něj zrovna zkouší je tam zrovna z manželkou. Kuplíř se při každém použití slova "šukat" tváří jak prvňáček co se chlubí tatínkovi, cože se to naučil od kamarádů ve škole za nové slovo. Následně se tomu tlemí jak Béda vtipu o velmi sprostém prasátku. Snažím se ho uklidnit, přičemž nehledě na věkový rozdíl přecházím přímo ke kamarádskému oslovení "hele vole…" Přichází Pekařka, bohužel. "Ahoj, můžete se mě zeptat na co chcete, a může to bejt i o sexu" zatímco Kuplíř zbaběle vyklízí pozici zabíjíme čas ptaním se na kraviny. "Můžete se mě zeptat na co chcete, a musí to bejt o sexu", nasazuje Pekařka vyšší laťku. Hořce litujeme že tu není náš kamarád Aleš, ten by jistě vymyslel dotaz, že by se Pekařka červenala i v podkolenních jamkách. Situaci zachraňuje OKIFW, dvaceti minutami historek, což nám poskytne dostatek času k vyprázdnění půllitrů a vyrovnání účtů. "A kde budete bydlet" nadhazuje Pekařka společně s nabídkou ubytování. Tvrdíme, že jedeme rovnou do Prahy, čemuž překvapivě nevěří. Nakonec přesvědčujeme tvrzením, že Pepa rád řídí vožralej. Ještě mezi dveřma pokřikuju po Kuplířovy "kde máš káru vole?", dřímeje přitom v ruce klíče od bytu, cihla bohužel nebyla zrovna po ruce. A následně mizíme v hloubi lesa s vírou, že nás Pekařka nenajde…

Tak zase za rok…

Zase mě baví projektit!

Počasí hlásí bouřky a tak není asi lepší varianty než vyrazit na Roviště. V sobotu večer tak nalejzám do dávného projektu: Šupitopresto… sice jenom 7+, ale zato můj osobní favorit co se počtu pokusů týče, kde snese srovnání s takovými legendami jako Higlander, nebo Krutý Řím. Pro ty co to neznaj:

K prvnímu to je lehký, i když trochu vykopávající a ten první je kurva vysoko. Od prvního začíná krutej silovej boulder za spáru a oblý bočáky přes převísek do lišt. Druhej se cvaká z lišt, je to celkem daleko od prvního, navíc už máte celkem dost, do toho ten položenej nástup …. no prostě padat tady by bylo blbý. Vod druhýho ke třetímu to je sakra daleko, ale v lehkym takže pohoda. U třetího se dá dobře vorazit, před přísnym bouldrem za lišty s mizernejma nohame a takovejma nepříjemnejmna nerovnovážnejma krokama s hákem u nohou, kde se taky moc padat už nechce. Pak dobrej bočák za kterej se sice odvážněji, ale lehce dohrabeme ke čtvrtýmu. Odtud je to ke slaňáku stejný jako Krajina snů = nepříjemný když se do toho blbě naleze, tak i tady se dá chrastnout těsně nakonci.

Za ty roky co to zkoušim vím, že to chce:

1. vzít si frenda do úvodní spáry
2.  vědět jak na bouldr za spáru – sem krátkej na přímej útok, na tu prstovou spárku taky nemám, ale existuje takovej neintuitivní trik – spoďák levačkou spodem na kříž, kterej nesmím během pokusů zapomínat
3. mít silný a vytrvalý prsty na konec
4. mít jistotu při cvakání druhýho
5. neposrat se u třetího

Sobotní návšteva vyřešila body 2) a 3). Nicméně na další pokusování nezbyla síla a ani světlo. Nedělní déšť vyřešil co s restdayem. Nezbývá než se doho nasáčkovat v pondělí. Hanička jde pro přelez Český a zkouší Ruce vzhůru. Navečer jsme opět pod Šupitem. Ještě si do toho nalezu z Koule, abych vyřešil body 4) a 5). Cvakání druhýho (bod 4) řeší líp srovnaný nohy a záložní varianta „serunato-dávejbacha“ s nadlezením a cvakáním z madla nad hákem. Bod 5) je záludnější…. tři nejistý kroky nad hákem… sonduju ten metr čtvereční snad čtvrt hodiny než najdu ostou lištičku na nohu. Hurá teď je to jenom jeden nejistej krok, jedna vteřina, jedno rozhodnutí, to už půjde. No i když raději si to ještě prolezu….

Neprolezu, kašlu na to. Jdu na vostrej… nervozita najednou mizí a střídá jí klidná rutina. Prolezu si to v hlavě, připravim lano, zahodim kýbl co nepotřebuju, jednu presku na sedák, dosypu mágo, dám detailní instrukce jističovy, ještě jednou si to prolezu v hlavě. Vezmu si suchý lezečky (La Sportiva Venom – nejlepší boty na žulu (škoda že už je nedělaj)). Namáguju hřbety rukou…. Jo, sou to kraviny, máte pravdu…. Jo, a rozhodujete to o výsledku, ale o tom asi až jindy.

Nebudu to protahovat, padlo to tam jak maliny do mixéru. Na frendy nedošlo. Druhej jsem cvaknul i s namágovánim. u třetího sice bitka, ale udejchal jsem. Takže veliká radost. A hlavně – zase mě baví projektit!!!!

Lesk a bída (nikoliv kurtizán)

      Návrat s Korsiky (o tom až někdy příště) jedeme oslavit do Jury. Rozlejzáme se na Stierberger Gemsewand, ale je do divný. Na davy dětí v BB a na Smíchově jsem si už tak nějak zvyknul, ale ve skalách mě to sere furt. No nic jedna volná rozlezovka se našla, sice v ní někdo uřezal ňáký háky a tak šestimetrové odlezy nejsou nic neobvyklého, ale zase ... je to jenom za šest. Další, které potkáváme obsahují príma lokry a asi poslední jurský hit - uřezaný háky. Mrdat to! jedeme jinam. Cestou ještě pošlu Gelbe Seuche (7), první sedmičku co jsem v Juře vyzkoušel - a odolávala poctivých 15 let... Pokračujeme na Weissikách, což je Haničky nejoblíbenější Jura. V nějaké slabší chvilce se přistihuju navázanej pod Wilde13 (8-), no tak uvidíme... No, tak nic moc k vidění nebylo. Dolu jsem to skampusoval z podprvního a nezlámal jsi hnáty. Fuj. Chuť si alespoň spravujeme ve Verlobungsweg (7-). V neděli je hlavním cílem zkusit Oral office (8) na Amerikanische Bootschaft, sice bez úspěchu, ale zdá se to vylezitelný. Pak už jenom chcanec a domu. Takže pro začátek ta BÍDA.

Labák - Tvář (něco z archívu)

   Po lezecky poněkud tristním výletu jedeme zkusit štěstí do Labáku (už to nezní jako super nápad). Kluci (sorry Jani) jsou u Indiánky. Pítrs se chystá na Železného oře (VIIIa) (super rozlez) bohužel končí u čtvrtýho. Hmm, super. První cesta letos na písku, nicméně je to tam! Sice jenom PP, a navíc nejlevnější VIIIa na světě, ale co.... Všichni jdou pryč a Hanička mě nutí furt tahat, takže přidáváme: Odvedu Vás do Sierra Madre (VIIb), Suchý výkon (VIIb), Medvědí dráp (VIIIa) - ten sice jenom TR, ale večer to probírám s Jeníkem u Kosti a příště si pro to přijedu. V neděli pak ještě regenerační dolezení na Tváři na na Diktátorovi (všechny ty Špinavý holky, Pleťový masky atd... však to znáte). Naštěstí na tom lepším konci lana. Takže letošní cíl: VIII na písku se podařilo splnit první rozlezovkou ;)

Tatry potřetí

Cesta vlakem do Popradu byla náročná. Rybníkáři dotáhli ňáký vína.

Nástup na chajdu zkomplikovala akorát cukrárna v Lomnici a jelikož je letošek rokem dost pozdních nástupů, tak se kolem čtvrtý navazujeme pod Ovčí lávkou … pohoda ještě stíháme večeři. Rybníkáři s náma nejdou – šetřej síly na zejtra. Zejtra je hnusně a jdeme na akorát ledy. Pozejtří je ještě víc hnusně, tak jdeme akorát na prochajdu. Kovárna od zážitků ve vlaku už nechlastá. Popozejtří jedeme domu, ale až večer, a tak přes den jdeme něco mrdnout na Žeruchy. Honzův typ (Bocek-Krajňák) nás vyšplouchnul už dole. Po tom co jsem vybojoval dvouvaječnej sníh pod nástupem, jsem pošudlal motyčkou první metry a prochcanej jak hovado to s vidinou dalších dýlek ve dvouvaječnym sněhu zabalil ještě dřív, než jsme vlasntě začali.

Pohoda na štandu (foto Kleboň)

Jdeme na pilířek vlevo (Mereš - Puškáš). Kleboň s Kovárnou už to tam voklovávaj a vypadá to taky pěkně. První tři dýlky jsou mixík za odměnu: tráva. skála, kosovka, sníh,všechno pěkně nahromadě. Chrochtačka v položenym končí pod kolmou stěnkou, odtud to je tak trošku bitka krátkou stěnkou, která v další dýlce pokračuje vypečeným koutkem. Než se koutek zlomí do převisu a bude třeba utýct sokolíkem doleva, čeká na mě pěkná skoba s kružkem. Vypadá tutově, ale je zlomená a dá se vyndat rukou. Opatrně jí tam vrátim a v sokolíku skřípu mačkama o poznání opatrněji. Koutek končí a další dýlka graduje v holý zdi. Sice chvíli uvažuju (už i nahlas) o slaňování, pak ale naštestí došáhnu hrozně daleko prstíkem nahrábnu hranku madýlka, popohodim prdelku, naberu madlo vobouma vyvlaju za ruce, jeje jasný že slaňavat se nebude. Další postup připomíná návštěvu bouldrovky (i když bez matrace, ale za to v mačkách). Další dýlky už naštěstí nepředstavují větší překážku ve vyvrcholení. Žlabem dolu ještě Hanička dokazuje, že umí brzdit motykou. Přes Brnčálu a pivo hurá domu.

Rychlovýpad na Popradský

   To že začít schánět ubytko ve čtvrtek v deset večer, když v pátek ve čtyři ráno chcete jet, je hovadina už víme. Zachraňuje nás až turistická ubytovna na Štrbskym plese. Honza s Káťou maj větší kliku (a rezervaci) a bydlej na Popradskym. Rychle se překydnem a jdeme vyzkoušet nástup po trase Štbský – Popradský pod Tupou, co nás bude provázet každé ráno. Kolem třetí odpoledne se zkušeně navzujeme pod Banánem, což je taková místín hitovka co lezou všichni. Po deseti metrech máme vylezenou a zbývá už jenom asi třistametrová onanie choďákem na vrchol. Pěkně s čelovkou dolů na Popradský a pěšo na Štrbský. Člověk by si myslel, že v nejluxusnějším horskym středisku u našich východních sousedů (a v době konání Národného majsroustva vo zjazdovom lyžovaňu) se bude něco dít i po setmnění. Nedějě. Po tom co najdeme ucházející knajpu nás servírka uzemní, že kafe už nedělá, páč čoskoro začne diskotéka. Pravda začala. S příchodem dýdžeje množství osob personálu (bába co vaří halušky, čučorietka co nosí pivo a dýdžej) překročí množství hostů. Jelikož se přes diskošku neslyšíme, jdeme spát.

    Jdeme do Supercouloiru! Pravda jenom do toho na Tupou. Pod nástupem potkáváme Honzu s Káťou, pytlej dolu, Kátě není dobře. Honza mi ještě slibuje divoký lezení, no uvidíme. První štand je úplně zbytečná smyčka, takže valíme dál. Trošku bouldruju v prvním miniprahu, no raději nad ním zaštanduju, ještě nevím jestli při pravé stěně žlabu nebo při levé… Pokus o dobytí pravé strany končím propadnutím se do prašákový kaše, naštěstí díky divokému kraulu končím zpátky uprostřed žlabu a né na nástupu. Do leva už to je a dva frendíky slibují poklidné štandování, které Hanička ihned prověří během přelézání miniprahu. Další lezení začíná pěkně mixově a pokračuje debilním sněhem zakypanou plotnou, kde je úplný prd, ani sníh tu nedrží. V počínající panice položim smyčku za tupej hrot, poprdelim se trochu vejš a v narůstající panice přidám i dvě nožovky úplně na piču. Lepící se jazyk na parto (už v trochu o něco větší panice) zachraňuje až dobrá motyka těsně pod štandem. Tady během dobírání Haničky docela zdomácnim, takže se už nebojim, jak odsud co nevidět vyletíme. Plotýnka slibuje výžiné podujatie. Dám dva frendíky, vybouldruju plotnu a už se vidim v lehkym… Bohužel to tudy do lehkýho nevede. Třeba přímo. Přímo se mi moc nechce, a taky mi to moc nejde. Dám tři pokusy… naštěstí v plotýnce jsem zdomácněl tak že jí lezu napohodu nahoru i dolu. Pytel, seru na to už se moc bojim. Jedno sláňo to dá až dolu. Jedu na Dülfera, Hanička ztratila kyblík…. Večírek na Popradskym se trochu protáhnul, ale naštěstí už cestu známe.

     Dneska by to už mělo bejt poklidnější, vstávat se nám moc nechce a vlasně ani šlapat tu samou štreku na Popradský. Jdeme na Gálfyho pilíř, kterej na první pohled slibuje samou skálu a to mě moc neláká. Naštěsí žlab vpravo od pilíře má vyteklou jednu dýlku super glazurkovýho soplíku, takže hurá! prdíme na Gálfyho a jdem voklovat glazuky. Lezení parádní, jedna dýlka super mixu. Normálně to bejvá asi víc vyteklý, ale tohle je právě tak akurát aby to bylo super, víc ledu už by byla moc velká trivka. Napojení do Gálfyho je dost pakárna, ale samotnej hřeben je kráásnej. Jednoduchý lezení, ale zase žádnej nudnej choďák jak v Banánovi.

Zimní AKA Tatry

PÁTEK

Je mi blbě a to celkem dost. Jestli bude teplota tak nikam nejedu. Mám 37,5, tak odkládám odjezd až na neděli večer.

PONDĚLÍ

Croisant byl hnusnej a kafe ještě horší, to jsme snad loni ani o moc nepřišli. V Popradu je tma a zima, nikam se mi nechce maximálně tak kadit. Cestou na Hrebienok se mi to podařilo. Všude mrtvo, aspoň že už svítá. Přes les se mi jde dobře, nad lesem už dost blbě. Nad Bráničkou už vrcholí krizička, ale konečně jsem našel nezasněženej šutr. Házím lana pod sebe, péřovku na sebe a mám se dobře, možná že i trochu spim. Chvílema si libuju jakej sem zkušenej alpinista, že si umim takhle pěkně pobejt na šutru, i když rezervy ve fyzické kondici mě utvrzují v opaku. Na chatě klídek a prázdno, projdu se aspoň pod Vesterák mrknout na jeden z projektů co je v podmínce jenom jednou za mnoho let.

ÚTERÝ

Na vypečenou taškařici jménem Vesterov štít jsem nakonec zlomil Špejlíka a tak můžeme vesele vyrazit. Šláplej nástup ze včerejška je lehce zafoukanej a tak není moc o co stát. Do první dýlky – ledovýho soplu vysílám zkušeně Špejlu, jak známo já lezu v ledu úplný prdlačky. Špejlík dal první vejrvtku a nechal se spustit, že ho prej bolej ruce. S krajním sebezapřením, jedním odsedem a dvouma skoro-držkama dobíjím první dýlku kolmáče. Zimní lezení jest debilita a už nikdy to dělat nebudu! Druhá dýlka vyšla logicky na mě (stejně jako 3., 4. a 5.). Super, položenej ledovej gajblík nabízí více radosti než adrenalinu a tak se za chvíli chechtáme na štandu na konci ledu. Zimní lezení je vlastně super. Parádní krátká stěnka s glazurkama nás vykopne do ještě parádnějšího gajblíku – tentokrát mixovýho. Zážitky z klíčových fleků poněkud ovlivňuje fakt, že nemáme žádný čoky a musíme vystačit se čtyřma frendama a třema hexama. Naštěstí to zvládám skotským stylem – lízt to jde dobře, jistit moc ne, tak co. Pátá dýlka je už jenom završením orgáče s opalovačkou na hřebínku a pohodovým sestupem do doliny. Miluju výstupy, kde si navrcholu dáte čaj a čokošku na sluníčku, cajky dáte do báglu ruce do kapes a odejdete do doliny. A cesta nahoru? Lahoda největšího kalibru.

STŘEDA

S Haničkou máme rande na Teryně. Z Priečneho sedla ji už vídím v Baranim sedle a od Terynky už mohu sledovat její ladný sestup: „Á jede po zadku…. doufám, že se sundala mačky… aha teď se vrací… asi si to chce sjet ještě jednou… tss požitkářka.“ V reálu to zas takovej požitek asi nebyl. To, že ve VŠAKu brždění cepínem neučej jsem se dozvěděl až na Teryně. Počasí parádní, kochačka parádní. Cestou zpět pod Javorákem potkáváme Michala s Martinem, co si skialpujou po dolině. „Tady dolu, to je Generál, to si dejte, taková sjezdovka, nejlepší v Tatrách, to sjedete jak hovno a pak vyťápnete na pohůdku na chajdu.“ Lakuju kluky, asi vypadaj moc odpočatě. Kluci vyrážej a my jsme za chvilku na chatě. Akorát si zouvám mačky, když vyjde chatár: „Ten, vod vás, má vraj nohu v prdeli, som mu vravil keď si zavolá horsků“. Což je trochu zarážející přístup. Výhledově doufám, že se mi ve Velký Studený nikdy nic nestane. Na záchranku vyrážíme tři, Zip jde na lyžích shora, ja pěšo od chaty přímo dolů a neznámý slovenský skialpinista někde mezi náma. Michal je přímo pod chatou, za cvhíli jsme u něj. Vrtuli už má slíbenou, tak mu jenom pučuju péřovku. O Tatranský horský a o místní letecký záchrance jsem slyšel dost, a většinou nic dobrýho, tohle byla druhá akce u který jsem byl a profesionalita a rychlost mě až zaskočila. Díky chlapi!!

ČTVRTEK

Plán na dnešek je jasnej jdeme lízt. Brňáci, co to lezli včera slibujou orgáčový lezení, tak není na co čekat. Nástup je šláplej, takže se navazujeme až pod prvním klíčovým místem první dýlky za M1. Takový volámaný, divný, sněhy moc nedržej… Sem docela rád za to lano. No fuj tak jestli tohle je M1 tak to se někdo posral v kině. Se máme na co těšit. Druhá dýlka je pantošení ve sněhu až po klíčovej kout. Je to celý v suchu, takže to spíš člověk leze rukama a nohama se snaží moc si netupit mačky. Lezení pěkný skála docela pevná. Hanička na druhym dává úplně na pohodu. Následující dvě dýlky sou pěkně na prd. Nevěřte juniorum z Brna… Zasněženej suťovej žlab má k pěkným mixu daleko, ale aspoň to je choďák. Na vrchu Vareškovej strážnice chytáme ještě poslední sluníčko. Pokračujem již lehce na Slavkovskou kopu a s trochou ozajustného alpinismu i do dolinky a na večeři.

PÁTEK ATD.

Počasí se kazí, tak jdeme jenom vyvrcholit na Kopulu. V sobotu pak hurá do Smokovce do cukrárny. Do Popradu do nemocnice zkontrolovat Michala jestli nedělá nějaké hlouposti se sestřičkama (a taky mu dát věci, co mu neseme ze Zbojandy). Do hospy na tříchodovou večeři a vlakem domu….

Jak se sbalit do Tater

aneb příručká správného AKAmana...

Kapitola 1. - Spinkání, papání, koupání, kakání:

   Bydlíme na chatě a spíme v postelích, takže na spaní nepotřebujete nic. Bábofky si můžu vzít pyžámnko a plyšáka. Stravu máme na chatě formou polopenze, takže stačí něco na doplnění energie po tůře. Hodí se salám, sýr, oříšky a podobné vhodné pochutiny na doplnění proteinů a energie. Rumík či vodečku pro oslavu úspěšného postupu je vhodnější přelejt ze skla do plastu. Kompoty necháme doma nebo zakopeme cestou. Na chatě je umývadlo, takže ostřílený pard vystačí s ručníčkem a zubkartáčkem. Komu nestačí k večerní zábavě alkohol, nechť si vezme společenskou hru. Plavky se pak budou hodit na závěrečný dýchánek v akvaparku. Domácí tričko a gatě, přijdou vhod na pobyt na chatě. Smrdutou mojru ve který předrtíte již třetí výstup je lepší nechat někde jinde a nepromenádovat se v ní po chatě. Pro přípravu nápoje na cestu se hodí čaj, cukr, pro přípravu Brutangu je třeba tang a další rum. Vařit se dá (snad i nadále) na dvouplotýnkáči na chatě, ačkoliv jak lze snadno vytušit dvouplotýnkáč má jenom dvě plotýnky a na těch chce ráno dělat čaj celá chata... Pobyt na chatě je kromě chlástání třeba prokládat i údržbou materiálu - Tesa páska na šití (eventuelně pak speciální lepení na hadry: -->, -->) a menší opravy motyk, lan a rukou. Pilník na mačky a na cepy, nářadí a případně i náhradní hroty na výměnu hrotů a opravy hadrvéru. Náhradní baterky pro pohon čelovek a pípáků. Pokud lezeme v pohorkách, který nám často a snadno provlhaj tak zvážíme i nějakou impregnaci a troje Hospodářky (my primitivové pak Blesk) na sušení (podotýkám, že Leo na lesklym papíru na sušení bot nefunguje)). Na chatu jsou téměř esenciální bačkůrky. Fakultativně pak knížka, mp3 přehrávač, pila na sníh, pornočasopis…

Kapitola dvě - Lezba, drťba, sněhovej pornáč:

   Základní propriety se menujou mačky a cepín. Mačky závisej od toho jaký máme pohorky, na obyč pohorky stačej klubový řemínkový mačky z klubu(-->). Motyka stačí pro nováčka jedna turistická z klubu, kdo se chce pouštět do větších akcí, ten věšinou ví. Sedák a prsák jsou taky podmínkou, včetně znalosti jak se do nich navázat (i když ten prsák...). Jelikož na horách vám pořád padá něco na hlavu není zde helma jenom na okrasu. Na jištění pak jistítko, na který jste zvyklí, a které vyhojuje i použitému lanu / lanům. Na půlkách a dvojčatech jasně vedou kyblíky na jednoduchym vystačíte s polovičákem loďákem. Na slaňování pak kýbl, případně osmu a hlavně prusíka. Prusíka pak využijeme i na řešení průserů. Co by postupové jištění pak: čoky, frendy, hexy, smyčky, šrouby, sněhový kotvy... Zjednodušeně pro nováčky: vemte co máte, šrouby budou erární, na sněhový kotvy se vyserte nejedeme do Patagonie. Ideální mix vklíněnců frendů a skob neexistuje, musíte si najít vlastní. Moje zjednodušená pravidla - neberte to doslova, každej to máme trochu jinak:

• do tenkej spár tenký skoby nožovky (2-3 ks, vhodný i na ústup páč sou levný, větši kusy nebrat - moc těžký, pokud nemáme kladivocepín – nebrat vůbec)
• do středních spár vklíněnce (cca 5-10 ks, nebrat malý mosazný - malá pevnost a v těch malej spárkách je stějně led, velikosti brát "cca ob jednu")
• do větších spár frendy (cca 5-7 ks, nebrat nejmenší kousky - spáry budou zaledněný, nebrat největší kusy - malej poměr užitek / váha, pokud beru macka (= kouba 4 a více), beru dvouosý camaloty - pokryjou větší rozsah spár
• hexáče velký macky 1-5 ks, kdo byl ve Skotsku ten ví,..
• šrouby podle charakteru cesty (žlaby 3 - hodně ks, stěny 0 – 2 ks, hřebeny 0 ks)

  Na ústup slaněním pak smyčky prchačky (sestávající se buď ze starejch smyc co se nám válej doma, nebo z jedný dlouhý 5 – 10 m, tenký (třeba šestka prusík, nebo tenkej plocháč) a nože na zaříznutí.

Na štand a na jištění pár karabin s pojistkou (preferuju šroubovací) cca 2-3 ks a pár HMS (1-2ks) na jištění. Štouradlo většinou netřeba - použijeme cepín. Smyčky šité tenké 4x 60cm a 2x 120cm.

Kapitola III. Co ještě s sebou do akce:

  Ideální je mít kromě velký krysy, ve který to tam všechno vytáhnu i malej útočnej bágl na lezení. Do toho si dáme: Pití - já preferuju termosku – stačí adin litr (1l) na dva borce na standartní akciu (kopec v dolině u chaty, návrat do večeře). Na jídlo není moc času, takže stačí pár rychlejch cukrů do kapes (čokotyčinky, energogely) zbytek nechat dole na chajdě. Zateplovací vrstva = teplá bunda nebo fleeska (nemám-li ji zrovna na sobě). Náhradní oblečení (kromě rezervních rukavic a zateplovací vrstvy - viz. výše) je zbytečnost, kdo má potřebu se převlíkat, tak dělá něco špatně. Krém na držku a balzám na rty (nosim v kapse a často aplikuju). Brejle - sluňáky když svítí, lyžařský když sněží vodorovně Pro případ komplikací pak malou útočnou lékárničku, hliníkovou fólii (případně drsnějšího podniku pak žďárák), čelovku, svíčku + zapalovač, píšťalku. Bereme-li pípáky tak pak do báglu přiložíme i lopatu a sondu. Na odvážnější podniky pak přihodíme i vařič a ešus (plánujeme-li nestihnout večeři případně i snídani na chatě).