Deníček Kavkaz - část II.

23.7.2010 Pátek

    Sedmý den našeho zájezdu je poněkud depresívní. Počasí je pořád nic moc a válení se ve stanu nahlodalo naší morálku i sebevědomí. Jsem nějak poměrně dost depresivní, myslím na lidi doma, na ty co mi napsali k narozeninám a na ty co nenapsali - jako by mi na tom záleželo. Na to jak mě ty ženský štvou - všechny tři. Na práci co mě občas sere. A tak. Ideální prostor na sebeanalýzu. "Nu vot", seru na starosti doma a začnu myslet na to co mám tady a teď. "Jdeme nahoru!" prohlašuje z ničeho nic Pavel, jako by mi četl myšlenky. Ani nemusí říkat kam. Už nás to tu oba evidentně štve a chceme změnu. Balíme krámy a tu trochu co zůstala ukládáme do depozitu. Dokupujeme jídlo na 7 až deset dní. Čekáme na mistra Saratova - během čehož stíháme dvě pivka pro upravení nálady. Již lehce z vesela mu pak sdělujeme, že chačeme severnoj pilíř na Šcharu. Saratov, vida, že nám to nerozmluví, a jsa spokojen s naším 7 až desetidenním podnikem nás propouští. Vysílačku nedostanem - prej umíme blbě rusky. Tak s našimi miláčky o váze přes 30 kilogramů českých vyrážíme morénou. Hezky pomalu - noha střídá nohu a hlavně dobře dejchat. Po dvou hodinách plicního a lýtkového tréninku přicházíme k bivaku Misses-Koš. Akorát včas. Začíná pršet k čemuž se občas přidá hrom, aby to nebylo tak monotónní. Naštěstí je v bivakovací boudě hezky. Hezky se nám i rozpršelo a tak se nám jenom stýská po zrzavé Rusce. Nechali jsme jí ve stanu vzkaz, že přijdeme za 7 až deset dní. Bude se jí po nás stýskat? Bude na nás čekat? Venku pořád chčije takže něco o holkách v kempu.

1. Naše Ruska - často k nám chodí, ale v hospodě se k nám nehlásí, má tu moc kamarádů se kterejma chodí kdovíkam.
2. Smutná Ruska - občas sedí u nás u stanu a píše SMSky, asi Ivanovi co na ní čeká v Moskvě, jinak se s náma vůbec nebaví.
3. Ruska co je na obrázku v jídelně - a všem ho ukazuje. Na Pavla se pořád usmívá, na mě jenom někdy, asi proto, že jsem jeho kamarád.
4. Tajemná Ruska - objevila se tu včera večer a nic o ní nevíme, snad tu bude i za 7 až deset dní.
5. Barmanka - nemá nás moc ráda, protože neumíme rusky a sedíme každej večer v baru až do zavíračky (později nás začne mít ráda, a my ji adoptujeme coby náhradní mámu, co se o nás pěkně stará (pozn. přepisovatele)).
6. Místní profesionálka - nic extra. Ceny zatím nikdo nezjišťoval.

   Prší až do půl šestý, nemá moc význam chodit někam dál. Zůstáváme v pohodlí chatky Misses-Koš. Do Rakouského bivaku to dorazíme zítra, takže dnešek je spíš takovej príma čundr, nežli vážnější lezecký výstup. Večerní pohodu u čaje završuje párek kozorohů kavkazských co se pase pár metrů od nás.

24.7.2010 Sobota

  Vyrážíme ráno z budky Misses-Koš. Pomocí erárního lana sestupujeme na ledovec. Tady přepínám do režimu "mula" Tj. je mi jedno jak dlouho a kam jdu, i kolik toho mám na zádech, hlavně prázdnou hlavu a nezastavovat! Cesta po ledovci je technicky nenáročná, stačí šlapat. Ideální prostor na vyčištění hlavy, a že tam toho bordelu ale bylo. U velkého šutru už mám hlavu pročištěnou jako dlouho ne. Od velkého šutru se cesta stává obtížnější, přibývá trhlin a ubývá kamení. Potkáváme přízrak - paní v pláštěnce, gumákách a hadrem přes obličej, tak, že jí kouká jenom část pusy. Pak ještě dvě rodinky Rusů. Jeden tatík, co umí jenom rusky a francouzsky, nám radí další část cesty. Strmou sutí stoupáme z ledovce na morénu k Českému bivaku. Kde svačíme a odkud pokračujeme dále po úzké pěšině při hraně morény. Šestihodinovou šichtu končíme u památníčku českých horolezců. Svůj šutr tu mají Studnička s Černíkem, kteří zahynuli v severní stěně Šchary. Svojí destičku tady má také Karel, Pavlův kamarád se kterým se před třemi lety vytrhl štand na Džangitau (ve stejnou dobu jsem bojoval s Alešem, Dvořkinem a Ondrášem na Ušbě). Bavíme se s milou slečnou z Kazachstánu, co žije na Ukrajině a původem je Němka. Pavel konečně našel někoho s kým se domluví... Stavíme stan, slečna a její grupa zmizeli kamsi směr Pik Sella. Přátelíme se s Rusy z vedlejšího stanu. Čekají na počasí na Džangitau, sympatický chlápci, dobře se s nima kecá (rusky). Mají vysílačku a tak tu na nás trochu dohlížej. Vedle nás si stavějí stan Poláci. Dva kluci jedna pěkná slečna a jedna bohyně se sexy rukama. Trochu se trhaj mraky. Dva Rusové se právě vrátili z Mižirgi, pět dní v akci. V severním pilíři na Šcharu jsou čtyři Rusové už sedmý den. Dnes by měli sestoupit, ale zatím to moc nevypadá. Odpoledne jsme viděli dva, ale zmizeli nám v ledopádu. Na severním pilíři jsou všeobecně dost špatný podmínky. Pilíř je celej zakydanej od sněhu, kopec skoro pořád v mracích. Uvidíme. Zítra ještě asi počkáme a pak vyrazíme na severovýchodní hřeben (ten je jenom za 5A). Rusové sestoupili. Jdeme spát.

25.7.2010 Neděle

   Čekáme na počasí. Plány na pilíř padly, zítra vyrážíme na hřeben, ani tam ale nejsou optimální podmínky. Na Dych Tau včera umřeli dva ukrajinský horolezci, kluci z Oděsi, nejspíš kámoši tý slečny co se s náma bavila včera (pozn. nakonec se ukázalo, že je neznala). Počasí se kazí. Počítáme jídlo, řešíme možnosti, můžeme si dovolit 1 až dva dny čekat. K jídlu máme: kus chleba, dvě marmelády v pytlíku (2 x 20 g), 3 brkaše, 3 sladký momenty, 3 čokolády, 2 ovesný kaše, 2 x kuskus ze Skotska, 2 ruský Salka (mňam), salám, 0,8 kg pohanky, 3x sušené maso, sušenky, 2 konzervy rybiček, 5 tangů, perník, 12 čokotyčinek, rozinky, 25 müsly tyčinek, 6 energogelů, 2 energytyčinky... no není toho mnoho. Počasí je sice zase trošku lepší, ale Šchara je pořád zahalená v mracích. Rusová vyráží zítra ráno na Džangi Tau. Jeden pár Poláků vyrazil již dnes odpoledne. Byli jsme omrknout cestu ledopádem a vypadala docela rozumně (teď s odstupem času, když to přepisuju, tak bych si za tu větu nejraději rozbil hubu). Pořád nevíme jestli vyrazíme už zítra, nebo zda nepočkat ještě jeden den. Nikomu se zatím nechce udělat finální rozhodnutí, vše závisí na počasí a to si zatím dělá co chce. Počasí pořád na hovno, vrchol je pořád v mracích a podle všeho to vypadá, že tam je hodně sněhu. Začíná mě to tu štvát, ale to při lezení hned přejde. Vrátili se Poláci z Džangi Tau. Když se později ptám co se stalo, přiznává slečna krizičku (asi mezi trhlinama) a milující chlapec (i když ho to evidentně dost sere) navrhl sestup. K večeru přichází i Ksenia a skupina Ukrajinců z Oděsy, chvilku kecáme, k večeři nám přináší kafe. Ještě než jí její vedoucí zájezdu přinutí zalehnout si přijde popovídat. Má nás ráda, někdy až moc. Večer je parádní, zmizely mraky a konečně vidíme celou Šcharu. Všichni už šli dávno spát. Sedíme venku, vaříme čaj a dlouho do noci si nad čajem vyprávíme veselé příhody z lezení - s lepšícím se počasím se lepší i naše nálada.

26.7.2010 Pondělí

   Je pondělí a začíná nám pracovní den! Ačkoliv Ksenia včera vyhrožovala vstáváním ve čtyři, tak akorát dělaj od pěti bordel a vstávaj jako my na sedmou. Poláci šli někdy v noci na Sellu. Ksenia nám podstrčila do stanu čokoládovej dort, buď se jí nevešel do batohu a nebo nás má opravdu ráda. Dort společně s dalšími věcmi necháváme schovaný pod postelí v bivakovací budce Džangi-Koš. A kolem devátý vyrážíme směr Šchara. Počasí vypadá dobře. První přeskok je nejhorší - trochu dokopce, proto je třeba přistát na malém přílepku v protější stěně a zněj pak vylízt nahoru. Na druhej přeskok je již třeba se rozeběhnout. Přibejvaj i menší trhliny. Podházíme obří séráky, zatímco nadcházíme obří trhliny. Zatím jde ale vše tak jak jsme naplánovali včera dole na ledovci. A i tak sledujeme stopy naši ruských předchůdců. Najednou jejich stopy odbočují ke strmému suťovému žlabu - tudy slaňovali. Pavel stoupá strmým padesátistupňovým svahem a já funím za ním. Tady by to mělo být dál již v pohodě... "A kua" - totální Khumbu! Nebylo to ze spoda vůbec vidět! Ještě obcházíme nějaké séráky a pak už nezbývá než jít přímo rozbitým sérákovým polem. Trhlin mraky, naštěstí obstojně zasypaných sněhovejma krama. Na konci je vše okořeněno hnusnou trhlinout. Překonáváme jí po vachrlatym mostku. Hloubka trhlin je neskutečná, už se začínám i bát. Sakriš - slepá ulička. Vracet se nám nechce. Jediná možnost - Pavel vyvádí kolmou stěnu séráku. Pokračujeme po úzkém séráku - super ještě dvě mega trhliny a jsme z toho pryč. No, nakonec jich bylo trochu víc než dvě - asi osum. Všechno bezedný macci, do kterejch by se vešel autobus školáků a dva kombajny. Naštěstí se dali většinou dobře obejít nebo skočit. To, že tudy budeme muset jít zpět nikdo z nás neřešil. Strmej svah na podušku už melu z posledního. Kopeme luxusní plošinu na stan. Po šesti hodinách v ledopádu a třech hodinách kopání, vaření a stanostavění lezeme do pytlů. Je 20:38, nadmořská výška 4047 m.nm. na vrchol chybí 2 dny a 1000 výškových metrů. Jdu spát.

27.7.2010 Úterý

Masakr, jdu spát. Více časem. Během výstupu občas slyším hlas Petry, překvapivě občas taky Vendy Havlový a Vítka Plačka. Asi blbnu.

(Pozn.: dopsáno později) Ranní vstávání nám moc nejde. Za úsvitu se zakusujeme do strmého svahu nad místem kde jsme měli stan. Přemrzlý firn nás však rychle dostává do reality a tak raději lezeme ve skalách vpravo. Seriózní mixové lezení střídá seriózní firno-ledové lezení a naopak. Pavel nakonec napočítá 13 dýlek. Sněhový hřebínek není nic moc, navíc se mi pořád dělaj bakule na mačkách. Na místo, kde bivakovali Rusové přilézám z posledních sil na hranici totálního vyčerpání. Pavel mě sice zachraňuje čínskou polívkou, ale i tak to vypadá, že se dneska dál nehneme. Nakonec vítezí varianta rychlého útoku na vrchol zítra ráno. Nad severkou Dych Tau se honí mraky. Pro nás je to naštěstí jenom pěkná podívaná. Plošinu po čtyřech Rusech upravujeme na dvonásobnou velikost, aby se tam vešel i náš stan. Na večerním slunci se nám daří usušit všechny věci. Je bůhvíkolik hodin, nadmořská výška necelejch 4400 mmn. Na vrchol chybí tak půl dne a asi 600 metrů.

28.7.2010 Středa

   Sedíme s Pavlem v 5 000 mnm, už jsme se tu zabydleli, Pavel luští křížovku a já píšu deníček, stan je o půl kiláku níž. Je půl pátý večer, ale popořádku. Vstáváme ve dvě ráno, vyrážíme o půl čtvrté. Svahy, které byly včera lavinézní drží docela dobře a tak bez větších komplikacích stoupáme. Stěnka na hřebeni přinesla trojkové lezení a odnesla kamsi do Gruzie mojí hůlku. Blbý, finačně zabolí míň jak šroub od Petzla, co jsem ztratil včera, ale docela by se mi dneska ještě hodila a náhradní nemám, respektive mám dole na Džangi-Koš. Nepříjemné funění po hřebínku a konečně poduška pod východním vrcholem. Odpočíváme. Pomalu začíná do stěny svítit sluníčko, sníh měkne a hřebínek se stává dost nepříjemným. V jednom místě mi ujede mačka a nekontrolovaně se rozjedu do Gruzie v padesátistupňovým sklonu. První salto - loučím se se životem, druhý salto - loučím se s Pavlovym životem, ještě mě stihne napadnout, že Pája asi nebude úplně štastná ... a najednou jsem to zastavil cepínem. Uff. Chvíli počkat až se odplaví adrenalin. Díky tomuto zážitku a bakulím na mačkách je pro mě další postup poněkud traumatizující. Naštěstí mě Pavel okřikne, když začnu dělat herečku. Konečně poduška pod vrcholem. Moc se tu nezdržujeme a valíme mokrým sněhem na vrchol. Hrozná fuška. Konečně vrchol. Já bych bral za vrchol i to široký plato na krerym stojim, ale Pavel musí mermomocí na nejvyšší brdek asi o dvěstě metrů dál. Hurá jsme tady. Odměnou je i výhled na legendární jižní stěnu (Zrcadlo) Ušby. Chvilku se kocháme a pak sestupujeme do sedla. Sníh změknul, hrozný sračky. A tak sedíme v sedle a čekáme na večer... Konečně! Kolem šestý vyrážíme do první části hřebene - traverz Šchary Vostočnaja - sračky, sračky, sračky, humus - měkkou břečku střídá přemrzlý sníh. Snažíme se jistit, ale většinou je to jenom štand na cepínu. Konečně sedlo a krátká pauza. Sledujeme západ slunce, vaříme a pak hned pokračujeme v sestupu. Vesměs přemrzlý sníh, občas černej štípavej led. Máme toho oba dost. Konečně stan. Pavel hned usíná. Mám pocit, že Pavlovi za dnešek hodně dlužim, zústávám ještě vzhůru a vařím vodu na pití. Během vaření mi začne zvonit budík - dvě hodiny ráno - to jsme včera vstávali...

29.7.2010 Čtvrtek

Ráno vstáváme po pěti hodinách spánku kolem sedmé hodiny ráno. Balíme stan a po docela dobře umrzlém hřebínku sestupujeme ke skalám. Tady nás čeká: 8 slanění, 3 kouslý lana vyžadující lezení nahoru, 6 ruskejch smyc, jedna naše a jeden štand na třech mizernejch skobách. Podmínky ve stěně se výrazně zhoršily, kde byl posledně dobrý držící firn, je teď odporný štípavý led. Ze stěny vedle padají šutry a laviny. Konečně poduška a naše parádní plošina. Tady nás čeká rozhodnutí co dál. Buďto seběhnout laviništěm a ledopádem, rozměklým od vytrvalého slunce, nebo počkat do zítra. Nechce se nám být ve stěně ani chvíli. Rozhodujeme se pro sestup. Zajímavej víceboj: seběhnutí a vyběhnutí lavinového pole (ano běh, nikoliv rychlá chůze), lavírování po pochybnejch mostech, slezení 50° sněhosračkového svahu (po včerejšku žádnej problém - hlavně proboha už žádný traverzy po předních hrotek několik km) a obrovským přeskokem na závěr (dle Pavla klasifikace 3, ano bylo to kurva daleko). Už prakticky nemůžu a Pavel mě čas od času táhne za sebou jako pytel sraček. Konečně údolní ledovec. Je hotovo, je vyhráno, jsme dole, máme kopec. Krátký pochod na Džangi-Koš je už jenom povinost. Vaříme, pijeme, jíme. Úplně hotový jdeme spát, spíme v bivakovací boudě - na stavbu stanu nezbyla síla.

30.7 2010 Pátek

Ráno mě budí nějaká Ruska. Něco říká. Rusky. Zmůžu se jenom na: "Já nepanimaju, eeee" a padnu zase do mrákot. Balíme se a sestupujem. K našemu údivu jsme v dolině sami. O trochu níže stál ráno jeden stan (z něj byla pravděpodobně ona Ruska). Stát se nám něco ve stěně tak je to asi víc než v hajzlu. Sestup ledovcem je hnusnej, dlouhej a monotóní. Jeden Rus nám gratuluje k výstupu konečne alpláger. "To je v háji!" komentujeme stav situace na naší první zastávce - v baru. Není pivo. Somříme poslední jedno a něco k jídlu. Pivo pořád není. Stavíme stan, sprcha a další požitky. Pořád není pivo. Nad hruškovou limonádou tu sedí tři Češi. Ještě, že je aspoň vodka. Saratov není ve své budce vítá nás jeho zástupce a rovnou se ptá kde jsme tak dlouho. Popisujeme strasti výstupu, začíná se smát, když potvrzujeme, že jsme byli na vrcholu usměje se na nás, kývne hlavou a dodá: "Charašó molodci, charašó". Nejvyšší alpinistické hodnocení co se tady dává, alespoň pro nás dva to znamená víc než medajle co si dávaj Rusové za Pik Brno. V hospodě pořád nemaj pivo...