17.7.2010 Sobota
Ranní sraz na letišti tradičně nestíhám, ale není až tak kam spěchat. V porovnání s odjezdem do Skotska, kdy jsme odbavení stihli na poslední chvíli a na balení jsem měl hodinu a půl je to pohoda. Ladíme krysičky na 20,5 kg a příručáky na rovných 10 kg. Docela zajímavá úloha. Ještě předodletovou Plzničku a už lezeme do letadla. Pilot si vychutnal celou ranvej a už jsem se bál, že to nezvedne a okusíme pískoviště na konci. V letadle nuda. Konečně Moskva. Z letadla vypadá krásně - lesy, jezera. Pilot vypadá, že Airbus řídí poprvé. A manévruje v s námi jako s Migem při náletu na Moskvu. Načež nás složí na ranvej jak příslovečný pytel sraček. Rusko - u vokýnka celnice rychle vystřízlivíme z opojení východem. Nemáme kartičku pribytie / ubytie inostranca, co víc na pultíku, kde měly bejt nejsou, což evidentně tankuje jenom nás dva. Pod tlakem faktu, že další letadlo nám letí už za devadesát minut (díky Máro) vyplňujeme poslední dva formuláříky, na kterých si někdo evidentně trénoval propisku. Obrovskou frontu předbíháme s tím, že nám nužno drugoj samolet. Počmáranej formulář evidetně nevadí. Hurá, razítka do pasu a už jsme v Rusku oficiálně. Bereme krysy z pásu a jdeme hledat terminál D. Taxikář říká, že nás tam hodí za 1 000 rublů, protože to je 2 a půl kiláku. Znalý praktik místních taxikářů, proti kterým jsou ti pražští kluci od bobří řeky - jdeme pěšky. Nakonec se z dva a půl kiláku vylouplo asi pětset metrů pohodového pochodu halou. Hledáme a nakonec i nacházíme přepážku. Bohužel paní je nechutně pomalá a není si jistá, zda našich 45 minut bude dostatek. Prej už je pozdě, ať počkáme, asi pět minut před odletem přichází paní z naší letecké společnosti a dělá zázrak - vyzbrojuje naší skupinu (my dva inostránci z Čech, jeden Rus a Elena (blonďatá bohyně co se o nás starala, tlumočila atd. Ruska, horolezkyně a jak později přiznává i letuška, fajn baba). Následuje akce jak z americkýho béčkovýho akčňáku. Slečna z přepážky běží vepředu a ukazuje co máme udělat, následujeme my dva pěkně v pohorkách s krysama na zádech, za námi cupitá Elena (taky z krysou), Rus má jenom příručák a uzavírá skupinu. Bezpečnostní kontrola probíhá spíše symbolicky (ono hledejte pilníček na nehty u někoho kdo má na báglu přidělaný dva útočný cepíny. Na bráně nám ještě polepí batohy a konečně jsme v buse, kde na nás čeká (už dvacet minut) asi 40 lidí co nás maj opravdu rádi... Konečně letadlo. Batohy opíráme o schody do letadla. Konečně v letadle, snad i s batohama. Let zase nuda, dole je prd vidět. Pilot letí nejlíp co jsem kdy zažil - asi si je vědom stavu letadla a nepouští se do žádnejch větších akcí. Přistáváme pěkně houpavě a jemně - paráda. Pravda, že když spustily motory zpětný tah měl jsem pocit, že se Tupolev rozpadne. Letiště v Minerálkách už má klimatizovanou příletovou halu. Čekáme na bágly, loučíme se s Elenou, která míří s kamarády na Elbrus. Auto tu na nás už čeká a s ním i dalších pět hodin cesty. Trochu nás trápí žízeň a fakt, že nemáme žádný ruble.
Sedíme v autě a svištíme mým oblíbeným směrem, směrem hory. Řidič pouští nějakou místní muziku, koukám z okna na život kolem silnice a je mi dobře. Pořád mě zaráží, že nepřišla má oblíbená nálada na začátku každý akce - "že já se neoženim a nikam nejezdim" asi už mě to začíná bavit. Žízeň řešíme v obchodě v Nalčiku za 10 rublů co jsem kdysi dostal od Marie na památku. Z dálnice se pomalu stala silnice, ze silnice polňačka a z polňačky tankodrom. Kontrola na vojenské posádce se neobešla bez komplikací (holt transliterace "Škarohlíd" není zas tak jednoduchá a jak je vidno lze i na vícero způsobů) nakonec vše řeší jeden telefonát na posádkové velitelství. Konečně v kempu. Pan Anajev - místní boss nás vítá. Padáme hned do postelí a spíme.
18.7.2010 Neděle
Ráno se nás ujímá místní šéf Ali Anajev. Jak se ukazuje nic není problém, dokonce nám mění i prachy (a to v docela dobrym kurzu). Pak už jde všechno relativně snadno, snídaně, turecký hajzlíky, stavíme stan, kupujeme mapu, bombu do vařiče, pití, návštěva u pana Saratova - šéfa místní HS, oběd, válení ve spacáku, hospoda. Získáváme první zajímavá zjištění: místní jídelna je úděsná (zlatá závodka v Řeži). Večerní pijatika se podařila, zatím sice nedosáhla kvalit tradičních kavkazských pijatik, ale jsme tu taky první den, že ano. Družíme se s jedinými inostranci co jsme tu zatím potkali - se třemi Čechy, co zítra odjíždějí.
19.7.2010 Pondělí
Konečně akce - vyrážíme na Ukju. Ráno se balíme, ukládáme nepotřebné věci do depozitu, kupujeme jídlo a pak hurá ne do kopců, ale navštívit mistra Saratova, šéfa místní horské služby. Na svůj věk velmi čilý pán si nasazuje veliké brýle a směsí ruštiny a angličtiny domlouváme naše plány na následující dny, vyplňujeme formulář s plánem výstupu, který stvrzujeme vlastními podpisy. Dostáváme i přesný čas, kdy se máme hlásit po návratu, který samozřejmě ihned zapomínáme. Inu ohlásíme se hned jak přijdeme. Po té se Saratov ďábelsky usměje a ještě ďábelštěji nám zamává na rozloučenou. Ještě mezi dveřmi se stejným úsměvem dodá: "Most nět!" Vyrážíme za bandou Rusů, přesně tak jak se píše v Kleslově průvodci: po levém břehu. Vysoko v údolí zjišťujeme, že jsme blbě, možná jsme měli jít "vlevo od řeky", či po "levé straně údolí", ale určite po břehu pravém a ne levém. Pavel tomu musí rozumět, ten je v Labáku furt. Chvilku hledáme brod přes řeku Mižirgi, ale marně, řeka je široká a proud silný. Vracíme se do tábora. Saratov měl pravdu most strhl proud, ale když přicházíme zrovna dotloukají poslední prkýnka mostu nového. Stoupáme stejnou dolinou, tentokráte však po správném tedy pravém břehu. Pohoda, ale vedro jako sviňa. Konečně nočevky odkud cesta stoupá strmou zmijovkou (dle průvodce "nekonečné serpentiny" na 1,5 až 3 hodiny dle zátěže). Potkáváme místní babku s kytkama, moc si chce povídat, ale není jí vůbec rozumět. Stoupáme strmou stezkou. Galeje, galeje, galeje, začíná pršet. Bivak Ukjukoš se vyloupne z mlhy dříve než čekáme. Hodinu a třičtvrtě z nočevek, dívám se na svojí těžkou krysu a říkám si kolik toho asi člověk musí táhnout, aby to šlapal tři hodiny... Stavíme stan, vaříme čínskou polívku. Lezu do spacáku s tim, že jdu psát deníček. Budí mě až Pavel, když jde vařit večeři. Balíme se na zítra.
20.7.2010 Úterý
Ráno neslyším budík a tak budím Pavla až po páté. Čaj a sušenky k snídani. Konečně vidíme mohutnou severní stěnu Dychtau v celé její kráse, ta ale není naším cílem, my dnes razíme v rámci aklimatizace na Ukju (4330 m.n.m.). Stoupáme po stezce k "Golubniku" malé budce horské služby o pár set metrů výše. Odtud cesta pokračuje hnusným suťákem podél ledovce až pod suťový svah, kterým vede výstup. Tady nás chytá sluníčko. Stoupání sutí je na hovno. Pavel mi utíká někam dopředu, zatímco já řeším menší dechovou krizičku. V sedle necháváme batohy a po skalním hřebínku stoupáme na vrchol. Předbíháme skupina jistících se Rusů i člena horské služby, co posedává na hřebeni a udílí rady jak a kudy lézt. Kocháme se výhledy na severní stěny Mižirgi, Dychtau i Ulluazbaši, dokonce i vrcholovými partiemi Koštantau. Kochačku pomalu ukončují od východu přicházející mraky. Sestupujeme hřebenem (III. UIAA), lezeme sólo, lepší než následovat Rusy, kteří hřeben podcházejí odpornym suťákem a každou chvíli pošlou kamenou lavinku.
V sedýlku lehce posvačíme a valíme dolů suťákem. Pája mi utíká, nechápu jak může bejt v takovejch sračkách tak rychlej. Díky svojí nešikovnosti špatně došlapávám a padám (už nevím jestli po hubě nebo po zádech...) výsledkem je naražená ruka, bolí to jak sviňa, chvíli se obávám jestli není zlomená, ale vypadá ro, že ne. Plácáme se dál suťákem, což už mě dost sere. Konečně Golubnik a odtud už vede pohodová pěšinka. Vaříme polívku a odháníme neodbytné kozy kavkazské od našeho stanu. Chvilku předtím, než začne pršet lezeme do stanu. Podivné funění a mlaskání za stanem, vysvětluje neodbytelnost koz - včera jsem za stanem omylem rozsypal pytlík se solí a kozy jí teď vylizujou z bláta, snad po tom budou aspoň zdravý - byla s jódem. Uléhám ke psaní deníčku a po dvou hodinách meditací nakonec dopisuji poslendích několik dní. Zrovna se v Pavlem přeme jestli jsme v Evropě nebo v Asii, ono to totiž není jisté. Nakonec se shodujeme, že Kavkaz není nejvyšší pohoří v Evropě, nýbrž bezvýznamné pohoří v Asii. A taky jak ví každej Pražák - Asie začíná za Pelhřimovem. Sakriš venku furt chčije a deníčeku už mám dopsanej... Chtěl jsem napsat Petře básničku, ale myslím, že jí raději spočítám nějaký integrál, básničky mi nikdy nešly. Takže třeba tenhle:
Hmm, tak to nebylo moc složitý, jdu najít Pájovi sušenky. Konečne přestalo pršet, nakonec se přemlouvám a lezu ze stanu, Je nádherně, venku zapadá slunce, teda už zmizelo za obzorem a vytváří krásně nasvícený mraky. Na východě se tyčí mohutná stěna Dychtau, jeden z okamžiků, kdy jsem rád, že jsem právě tady, na horách. Pavel podává brkaši se salámem a mátový čaj. Dívám se zpátky, ke skalnatým srázům Ukju. Už v Praze jsem si slíbil, že první kopec někomu věnuju - tak Davído, tenhle je pro tebe, pěkně to tam nahoře prosonduj ať víš, kde točej nejlepší pívo a až tam za tebou dorazíme tak to pořádně rozfofrujem.
Ukju 4 330 m.n.m. - výstup věnován Davidu Nováčkovi († 11.7.2010)
21.7.2010 Středa
Bez větších incidentů sestupujeme do tábora. Stavíme stan. Hlásíme návrat mistru Saratovovi. Vaříme fazole, které Pavel nakonec zachraňuje narychlo koupeným kečupem. O kousek dál, bydlí seznámení chtivá Ruska, pořád se tu vystavuje a čas od času přijde pokecat. Zase prší, sedíme ve stanu a čekáme až otevřou sprchu. Pak asi půjdeme do hospody. Půjde Ruska s námi? Jelikož už nemám co psát tak dvě historky o místní fauně. (1) Maj tu děsně chytrý krávy co si uměj otevřít, který se otvíraj směrem "k sobě"!! (2) Taky tu maj děsně agresivní pavouky. Včera našel Pavel jednoho pod šutrem. Pavouk pak dlouho zlostně útočit na kolík od stanu, až ho Pavel v rámci krajní nouze a nutné sebeobrany výše zmiňovaným kolíkem zlikvidoval. Ruska s náma nakonec do hospody nešla. Naopak se zahazuje s kdekdym, aby nás naštvala. Může za to samozřejmě Pavel, který evidentně preferoval přípravu oběda před povídáním si s Ruskou. Večer řádně zapíjíme náš výstup. Ačkoliv sem pořád vozí nové tváře jsme tu stále jediní Češi a kromě skupiny Litevců i jediní inostranci, trochu překvapivé zjištění.
22.7.2010 Čtvrtek
Dneska mám narozeniny a tak chčije už od rána. V magazínu maj zavřeno, Čtu si knížku - super policajtský povídky, co jsem koupil v Tescu ve výprodeji. V magazínu maj pořád zavřeno. V baru ne a navíc maj dobrý kafe. Pořád chčije. Po obědě dočítám knížku a přestává pršet. Jdeme lízt na skalky za řekou a pak hned do hospody. Snad se počasí umoudří a zítra vyrazíme na Šcharu.
Žádné komentáře:
Okomentovat